Proč je dolar nejmocnější měnou na světě

Před sto lety z tiskáren amerického Úřadu pro rytí a tisk vyjely na objednávku americké centrální banky (Fed) první celonárodní dolarové bankovky. Ne že by před rokem 1914 Spojené státy neznaly papírovou měnu, jen to byly trochu jiné dolary, než jaké v peněženkách nosí dnešní Američané.

Na cestě k celoamerickému dolaru

Prvními papírovými bankovkami byly ve Spojených státech takzvané kontinentální dolary, které byly vydávány krátce po začátku americké války za nezávislost. Jejich účel byl prostý – zajistit financování bojů proti britské nadvládě. Život kontinentálních dolarů byl ovšem jepičí. Měna přestala existovat na začátku 80. let 18. století, kdy implodovala kvůli extrémní hyperinflaci.

Více než sto let se poté Spojené státy nacházely ve změti měnových nejasností. V průběhu 19. a 20. století v USA neexistovala jedna celonárodní papírová měna, ale každý finanční ústav využíval vlastní bankovky, jejichž distribuci měl plně pod kontrolou. To s sebou samozřejmě neslo velké množství problémů, jelikož americká ekonomika kvůli tomuto systému závisela výhradně na kondici jednotlivých soukromých bank, které bankovky vydávaly.

V letech 1863 a 1864 byla část těchto problémů odstraněna Zákonem o národním bankovnictví, na jehož základě byla založena síť národních bank, jež měly pravomoc vydávat standardizované bankovky navázané na vládní dluhopisy Spojených států. Začátek 20. století však přinesl novou krizi, jejíž důsledky v roce 1913 vyústily až ve schválení Zákona o Federálním rezervním systému, na základě kterého v USA vzniklo dvanáct federálních rezervních bank. Teprve od té doby mají Spojené státy jediné univerzálně platné bankovky.

Nic z toho ovšem nevysvětluje, proč se z amerického dolaru stala nejpopulárnější měna na světě a proč je investory i spotřebiteli považován za zřejmě nejbezpečnější přístav (nejen) na měnovém trhu.

Červená karta pro britskou libru

První místo v žebříčku nejpopulárnějších měn patřilo dlouhou dobu libře šterlinků neboli britské libře. V její prospěch hrál kromě politického a vojenského významu Spojeného království také fakt, že byla založena na principu zlatého standardu, tedy že byla v plné míře kryta zlatem. Spojené státy se ke zlatému standardu připojily až v roce 1873.

Ani druhá polovina 19. století, kdy svojí velikostí americká ekonomika předstihla britské hospodářství, nicméně nepřinesla velkou změnu. Rezervní měnou číslo jedna zůstávala libra a nejinak tomu bylo i v letech následujících. Ledy se začaly hýbat až s příchodem první světové války. V té době se naprostá většina zemí zapojených do válečných bojů vzdala zlatého standardu, protože to byl jediný způsob, jak získat peníze na nové zbraně, techniku a vojáky. Británie byla světlou výjimkou, zlatý standard si udržela i v této době.

Přesto to byla právě první světová válka, která nakonec misky vah převážila ve prospěch Spojených států. Amerika do bojů vstoupila až v roce 1917, což znamenalo, že měla mnohem více volných finančních prostředků než státy starého kontinentu. Británie se v průběhu války dokonce z převažujícího věřitele stala většinovým dlužníkem. Země jako Kanada, Chile, Argentina nebo Švýcarsko si totiž přestaly půjčovat v Británii a začaly prodávat dluhopisy denominované v amerických dolarech, kterými se snažily získat peníze od amerických investorů. Definitivně dolar libru přeskočil v roce 1915, kdy došlo k emisi obří anglo-francouzské půjčky určené na další financování válečných aktivit. "Zkázu" libry poté na přelomu 10. a 20. let 20. století dokonalo šestileté období bez zlatého standardu zapříčiněné masivními ztrátami Spojeného království na poli mezinárodních obchodů.

Konec brettonwoodského měnového systému

Jistě není potřeba zdůrazňovat, že druhá světová válka byla opakováním toho, co již svět jednou zažil. Spojené státy do ní opět vstoupily se značným zpožděním, a tak zatímco v Evropě byly státní kasy na dně, v USA byly naopak takřka plné. A to nejen plné peněz, ale i zlata, které do USA Spojenci přes moře za dodávky zboží posílali místo plateb v hotovosti.

Po konci druhé světové války bylo jasné, že zlatému standardu definitivně odzvonilo, protože naprostou většinu světových zásob vytěženého žlutého kovu držely Spojené státy. Nejrozvinutější ekonomiky se tak alespoň domluvily, že budou hodnotu svých peněz odvozovat od dolaru, který byl jako jediný plně kryt zlatem, a to v poměru 35 dolarů za trojskou unci zlata. Tím vznikl takzvaný brettonwoodský systém mezinárodních měnových vztahů založených na pevných směnných kurzech s americkým dolarem.

Brettonwoodský systém nicméně nebyl dokonalý. V poválečné éře se většina zemí s měnami pevně navázanými na americký dolar dostávala do situace, kdy měly vysoké přebytky obchodní bilance, a tedy stále více amerických dolarů na svých účtech. Americké měny bylo najednou všude tolik, že jednotlivé státy přestávaly vědět, co s ní. Jediným trhem dostatečně velkým na to, aby všechny volné dolary spolkl, byl přitom ten s americkými vládními dluhopisy. Jinými slovy, všichni začali masivně půjčovat Spojeným státům.

Jak to tak chodí, záhy se na scéně objevil nový problém. Věřitelé se najednou začali ptát, zda je množství amerického zlata stále dostatečné na to, aby za něj mohly být jejich dolary v plné míře směněny. Když o splnění závazku podle Brettonwoodské dohody v srpnu 1971 zažádaly Velká Británie a Francie, byly tehdejším americkým prezidentem Richardem Nixonem odmítnuty, načež Nixon brettonwoodský systém o pár dní později úplně zrušil s odůvodněním, že je to jediný způsob, jak americkou měnu ochránit před ničivými praktikami světových spekulantů.

Tím éra pevných kurzů měn definitivně skončila a začalo období kurzů pohyblivých, v důsledku čehož se během krátké chvíle cena zlata takřka zdesetinásobila.

Svět bez zlatého standardu

První týdny po konci brettonwoodského systému pro Spojené státy nebyly jednoduché. Kurz dolaru v obavách z příchodu vysoké inflace kolísal oběma směry. I proto byla ještě v prosinci 1971 podepsána takzvaná Smithsoniánská dohoda, která kurzy mnoha evropských měn opět zafixovala k dolaru a zároveň devalvovala kurz samotného dolaru na jednu osmatřicetinu unce zlata.

Pokračující růst cen nicméně způsobil, že se dohoda, kterou Nixon při jejím podpisu označil za "největší měnovou dohodu v dějinách lidstva", ani ne za dva roky zhroutila jako domeček z karet. Na roli amerického dolaru ve světové ekonomice to ale nic nezměnilo. Stále více mezinárodních obchodů je uzavíráno v amerických dolarech a stejně tak je dolar nadále nejpopulárnější rezervní měnou na světě.

Existuje hned několik teorií, které přetrvávající popularitu amerického dolaru vysvětlují. Podle jedné z nich za vším stojí velikost americké ekonomiky, podle jiné pouhá setrvačnost, ze které se svět po dvou světových válkách stále nevymanil. Jisté je, že investoři dolaru bezmezně věří a nepřipouštějí si, že by na světě existovala bezpečnější měna. S důvěrou v americké bankovky totiž po Velké hospodářské krizi nezamávala ani finanční krize z roku 2008, která bývá označována za druhou nejhorší ekonomickou krizi v moderní historii, ani následné masivní kvantitativní uvolňování, z něhož na trhy "jen tak" přitekly téměř 4 biliony dolarů.

Zdroj: Quartz