Dluhy budou podle MMF nejvyšší od roku 1948. Co s tím?

Česká republika je součástí globálního trendu, ve kterém investoři začínají daleko obezřetněji hodnotit udržitelnost rozpočtů jednotlivých zemí. Tlak na dluhopisovém trhu jsme v posledních kvartálech viděli například i v Německu, které plánuje v nejbližších letech obří rozpočtovou expanzi. Výnosy německých vládních dluhopisů tak jsou poblíž čtrnáctiletých maxim.

Dluhy rostou

Za větší opatrností trhů je přitom podle analýzy Mezinárodního měnového fondu potřeba vidět fundamentální důvody. Veřejný dluh má podle posledního fiskálního monitoru MMF vzrůst v následujících letech v průměru celosvětově nad 100 % HDP, což by byla nejvyšší hodnota od roku 1948.

Bude to práce zejména vyspělých ekonomik, které těží z toho, že mají historicky větší dluhopisové trhy, výraznější možnosti financování a ve finále i trpělivější investory ochotné "skousnout" vyšší míry zadlužení. Vyspělé země mají už teď jako celek zadlužení na úrovni 120 % HDP a v nejbližších pěti letech jim bez zásadních reforem má vzrůst nad 130 %.

Rozvíjející se ekonomiky se také dále zadlužují, ale kvůli přísnější "kontrole" trhů jsou s výjimkou Číny (jejíž veřejný dluh příští rok překoná 100 % HDP) úrovně dluhu výrazně nižší.

Rizika jsou navíc v prostředí zhoršujícího se demografického výhledu a strukturálních proměn globální ekonomiky jednoznačně vychýlena směrem k rychlejšímu růstu dluhu. Zároveň rostou náklady na obsluhu dluhu, což už teď vytváří tlak na rozpočty a zmenšuje manévrovací prostor vlád při promýšlení rozpočtových reforem.

Existuje řešení?

Při hledání řešení je v první řadě potřeba nezatěžovat veřejné finance zbytečně novými "neproduktivními" dárky, jako jsou plošné sociální výdaje nebo neudržitelné snižování daní. To by znamenalo konkrétně v navrhovaném programovém prohlášení sestavované příští české vlády vyškrtnout body jako snížení daně z příjmů právnických osob nebo zrušení koncesionářských poplatků.

A dále by nebylo od věci se inspirovat některými doporučeními MMF. Ten zdůrazňuje, že vlády by měly snižovat administrativní zátěž vlastního fungování (například skrze digitalizaci) a výdaje přesměrovat k investicím do infrastruktury a do lidí. Právě ty výrazně nejvíce zvyšují produktivní kapacitu ekonomiky a posilují dlouhodobou udržitelnost veřejných rozpočtů.

Empirické analýzy MMF ukazují, že zvýšení investic do infrastruktury o 1 % HDP při konstantních celkových výdajích (kompenzovat vyšší investice je potřeba snížením spotřebních výdajů) je spojeno s dlouhodobým růstem HDP o zhruba 1,5 % (u vzdělání jsou to dokonce 3 % HDP). Problém je, že zvyšování efektivity států je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Hledat peníze na dodatečné produktivní výdaje tak bude v nejbližších letech bez rychlejšího navyšování deficitů nebo zvyšování daní složité.