Rok 2026 a výzva pro zadlužené státy: Vrátí se do hry kvantitativní uvolňování?
Poslední týdny nabízejí určité vodítko pro to, jak by mohlo vypadat následující období. V roce 2026 totiž může přijít účet za éru levných peněz a tvrdě dolehnout na předlužené západní státy. Které země to jsou a proč? A jak to může dopadnout?
Vlády vyspělých ekonomik čelí po pandemii covidu-19 dvojí zátěži – rostoucímu dluhu a vyšším sazbám. Před rokem 2019 bylo průměrné vládní zadlužení 103,6 % HDP, následně se ale zvýšilo a podle prognózy MMF dosáhne v roce 2025 přibližně 110,1 % HDP. Situaci dále zhoršuje výrazný růst úroků – zatímco před pandemií byly sazby blízko nuly, v letech 2023–2024 se ve vyspělých ekonomikách pohybovaly v rozmezí 4–5 %. Dražší financování se odráží i v rekordních výdajích vlád zemí OECD na obsluhu dluhu, které v roce 2024 dosáhly asi 3,3 % HDP, nejvíce od roku 2007.
Kombinace vyššího zadlužení a dražší obsluhy dluhu představuje pro tyto ekonomiky významnou fiskální výzvu. Připomeňme si i českou situaci – zatímco dříve jsme běžně vydávali na takzvanou dluhovou službu okolo 50 miliard korun ročně, v roce 2026 už to bude 110 miliard.
Česká vláda by za rozpočet dostala ve škole trojku
Ukažme si na ně
Které státy představují v současnosti největší problém? Pravděpodobně to jsou dva někdejší velikáni mezinárodních vztahů – Spojené království a Francie. Začněme druhou jmenovanou. Francouzský veřejný dluh se drží na vysoké úrovni, loni dosáhl zhruba 113 % HDP. To je více než průměr vyspělých ekonomik (podle dat MMF 108,5 % HDP). Francie se pomalu přibližuje k Itálii, akorát s tím rozdílem, že Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny a její případná záchrana by byla podstatně složitější a nákladnější. Francie si navíc musí půjčovat dráže než Itálie, poprvé od vzniku eurozóny. Tamní deficit se už tři roky nepodařilo stlačit pod 5 % HDP a politická situace nedává velký prostor pro prosazení úsporných opatření nebo reforem.
O moc lépe si nevede ani někdejší "dílna světa". Británie zápasí s náklady na obsluhu dluhu, které patří k nejvyšším v rámci zemí OECD. Od let 2020–2021 se zečtyřnásobily na 105 miliard liber ročně. Důvodem je kombinace vysoké inflace a značné závislosti na zahraničních investorech. Ti si rizik všímají, a britské 30leté vládní dluhopisy tak nesou 5,3 % za rok, nejvíce od roku 1998.
Jak z toho ven?
Podle mého názoru nebude schůdné řešení cestou reforem ani úspor. Vzhledem k růstu obranných výdajů (až na úroveň 5 % HDP) a k nepříznivému demografickému vývoji totiž státy nebudou schopné výrazněji "škrtit" výdaje. Časem tak znovu přijdou ke slovu centrální banky. Evropská centrální banka i Bank of England už v minulosti v rámci kvantitativního uvolňování nakoupily obrovské objemy vládních dluhopisů, aby podpořily ekonomiky po finanční krizi z roku 2008 a během pandemie covidu-19.
ECB prostřednictvím programů APP a PEPP nakoupila dluhopisy v hodnotě řádově bilionů eur. Koncem srpna 2025 byla hodnota jejího portfolia aktiv asi 2,65 bilionu eur. Bank of England pak nakoupila dluhopisy v celkovém objemu 895 miliard liber, přičemž z větší části šlo bondy státní. Tyto kroky významně ovlivnily trh, protože snížily dlouhodobé úrokové sazby, podpořily finanční stabilitu a usnadnily státům financování.
V současnosti obě banky své bilance snižují v rámci takzvaného kvantitativního utahování. Nakonec se ale pravděpodobně budou muset k dřívější politice vrátit. Tím státům uleví, ale za cenu budoucí vyšší inflace. Historie už několikrát ukázala, že právě k tomuto scénáři mají tvůrci politik nejblíže, když jsou vlády v úzkých.
Aktuality
