EU a nová společenská smlouva aneb jádro a periferie ve vnímání a realitě

S rozšiřováním Evropské unie se společenství začalo dělit na jádro a periferii, respektive periferie. A s výjimkou rozšíření v roce 1995 se za periferii jaksi samo sebou považovalo nejen něco geograficky vzdáleného, ale též méně ekonomicky, sociálně i jinak vyspělého.

Toto uvažování notně zesílilo v době rozšiřování EU východním a jižním směrem a vedlo k dělení unie na bohatý západ a chudý východ, a to s řadou politických konsekvencí. Bohatý západ bude s chudým východem solidární v tom, že mu pomůže (a sobě též) ekonomicky se postavit na nohy a osvojit si západní tržní praktiky a postupy, zatímco chudý východ mu do jeho vnímání EU "nebude kecat".

Východ bohatne

Za dalších patnáct let se však stalo, že se mnohé periferie ekonomicky vzmohly natolik, že dohnaly, ba předehnaly řadu regionů z dříve bohatého západního jádra. A začínají se emancipovat i společensky a silněji prosazovat "své" vidění unie, což občas naráží na nepochopení západu. Vnímání již neodpovídá realitě – chudý východ již tak chudý není, některé jeho součásti se již dokonce staly velice bohatými (dvě z jeho metropolí jsou již delší dobu mezi deseti nejbohatšími regiony EU), a současně poměrně početná teritoria bohatého západu celkem výrazně zchudla (některá "pouze" relativně, jiná dokonce absolutně). Jak východ, tak západ v onom tradičním vnímání již nyní zahrnují jak území bohatá, tak chudá. Každopádně platí, že tradiční vnímání chudých periferií a bohatého jádra začíná brát zasvé.

EU i v tomto ohledu potřebuje uvést vnímání a realitu do nového souladu, aby nežila v klamu – tradičně vnímaný západ v klamu růžových brýlí o tom, jak je stále úžasně bohatý, a východ naopak v klamu skepse o tom, že západ nikdy nedožene a bude navždy odsouzen spočívat na druhé koleji a podle pravidel, která mu západ přichystá.

Nová společenská smlouva

Uvedení vnímání a reality do nového souladu vyžaduje uzavření nové společenské smlouvy v rámci unie, jež bude lépe odrážet budoucí potřeby integračního uskupení. Onou společenskou smlouvou rozhodně nutně nemíníme nějaký nový právní akt, spíše odraz společenské potřeby a poptávky na straně jedné, a nabídky klíčových služeb unijních institucí na straně druhé.

Co by taková nová společenská smlouva v rámci EU zřejmě neměla postrádat, minimálně z ekonomického pohledu? V první řadě musí definovat, co představuje hodnotu EU. To nemůže být prostý technokratický výčet oblastí, kterých se evropská integrace týká. Hodnota coby průnik racionálního a emocionálního vnímání reality musí ztělesňovat onen symbol budoucnosti, kvůli kterému má EU stále smysl a prostor pro svůj rozvoj.

Na počátku to byl mír. Ten se pak v čase, kdy jsme jej začali považovat za samozřejmost, ztratil kdesi v hromadě méně významných témat nižšího řádu. Teď mír opět, bohužel, "přichází do módy". Leč něco dalšího, zásadního, co bude Evropu odlišovat od jiných kontinentů, by se slušelo též dodat – férový, korektní růst vnímající sociální a environmentální procesy a potřebu jejich udržitelnosti? Není to jednoduché. Rozhodně však, než se budeme zabývat tím, jaká je pro EU hodnota přidaná, měli bychom mít jasněji v tom, jaká je ona hodnota prostá.

Na čem má stát prosperita Evropy?

Součástí nové společenské smlouvy by též měla být otázka ekonomického modelu, na němž by evropská prosperita měla být založena. Stále častěji se hovoří o ekonomickém decouplingu, kdy výkon již není závislý na množství pracovníků zapojených do jeho tvorby ani na materiálové či energetické náročnosti, jež je s touto tvorbou spojena, nýbrž na zhmotnění a kapitalizaci myšlenek a schopnosti je nabídnout a prodat.

Obrovské rezervy má nynější systém financování, kdy v zásadě vedle sebe koexistují svět soukromý a svět veřejný. Možnost jejich propojování ve výsledku umožní daleko významněji použít soukromé peníze na realizaci projektů veřejného zájmu.

Předmětem nové společenské smlouvy by měla být i shoda na tom, jak má vypadat jednotný vnitřní trh budoucnosti, kde západo-východní "mentální" dělítko je stále ještě patrné. Východ by dával přednost daleko pružnější otevřenosti, zvláště ve službách a při pohybu pracovníků, západ daleko více hájí své výdobytky a preferuje podstatně evolučnější cestu uvolňování a sbližování.

Aktuálně diskutovaný návrh budoucího víceletého finančního rámce EU může být vhodnou platformou pro vytvoření takovéto nové společenské smlouvy. Právě v něm je více než žádoucí i dosažení kýžené rovnováhy mezi zodpovědností a solidaritou. Budoucí EU by neměla strádat kvůli neustálé recyklaci účetního vnímání toho, kdo na koho doplácí a kdo z koho jiného tyje. Dodržování dohodnutých pravidel by mělo být samozřejmostí, stejně jako podmíněná pomoc tomu, kdo ji potřebuje.