Brusel na mělčině, ale před bouří
Na začátku podzimu se aktivity institucí Evropské unie ocitly na jakési mělčině. Ta se příliš nepodobá situaci před pěti lety, kdy také proběhla výrazná změna pozic daná volbami do Evropského parlamentu, ustavením nové Evropské komise a obsazením dalších klíčových unijních postů.
Zelené a ústavní
Letos po evropských volbách je cítit, jako kdyby se noví či staronoví rádi odstřihli od stále ještě nedávné minulosti a hodlali spustit něco nového. To nové by se mělo točit kolem všeho, co je zabarveno do zelena a také spojeno s dodržováním základních pravidel ústavnosti (jež si bruselská hantýrka pojmenovala jako rule of law; termín, o kterém jsme ještě před nějakými čtyřmi lety v unijních souvislostech vlastně neslyšeli).
Tato témata, zdá se, budou mít absolutní přednost v jízdě a budou vytknuta před závorku, v niž se bude tísnit řešení všech témat ostatních. I těch je dost. A čistě unijních témat, na kterých záleží hladkost a funkčnost unijních procesů, taktéž není málo. Nepochybně jim vévodí proces schvalování víceletého finančního rámce (VFR) pro roky 2021-2027.
Víceletý finanční rámec
Zde se zřejmě v úplnosti naplní černý scénář, před kterým tak varoval Jean-Claude Juncker. Nastane výrazné zpoždění při schvalování VFR, a tím i při implementaci jeho prvků do praktického života, z nichž mnoho bude nových. To není potěšující zjištění, zvláště vzpomeneme-li si na komplikace způsobené například opožděným spuštěním kohezní politiky zdaleka nejen u nás na počátku nynějšího finančního období.
A varovné hlasy říkají, že letos na podzim mohou členské státy dost výrazně pozměnit podobu návrhů nařízení, která parametry budoucího VFR upravují.
(Ne)zodpovědnost
K dalším nosným tématům patří vylepšování procesu fungování Evropského semestru. Rozumní a zodpovědní zde prosazují silný důraz na strukturální reformy. Milovníci přerozdělování však prosazují přijetí ústupků pro větší fiskální expanzi, než by mohla kritéria obezřetnosti připustit.
Koncept udržitelného rozvoje je bezesporu správnou, korektní, férovou doktrínou, na níž má být rozvojová strategie založena. Je jen potřeba si dávat velký pozor, aby zastánci prosazování jeho sociálního vrcholu nechtěli v krátkém čase prosadit až příliš na úkor vrcholů ostatních, zvláště toho ekonomického, zaměřeného na dlouhodobou prosperitu a konkurenceschopnost.
Obavy ze zpomalení
Sílící příznaky ekonomického zpomalování či až nastupující recese by měly vést k rozumným, nikoli hysterickým návrhům nástrojů, jak tomuto riziku čelit.
Zde ukazují docela dobrý příklad země střední a východní Evropy, jež si letos připomínají 30. výročí započetí svých fundamentálních ekonomických transformačních procesů. Dlužno dodat, že přístupy k ekonomické transformaci byly mezi jednotlivými státy někdy velice různé, mnohdy diametrálně, s odstupem oněch třiceti let však lze přesvědčivě říci, že žádný z nich neselhal. Z hlediska dlouhodobého růstu se všechny, díky konvergenčnímu potenciálu, vešly do první poloviny žebříčku zemí EU. Jejich přibližování se průměrným hodnotám EU je tedy nespornou realitou.
Co by nyní tyto země mohly? Více táhnout za jeden provaz. Zvláště v čase, kdy se personální obsazení i věcné zaměření unijních témat dost proměňuje. Tyto země mají spoustu společných zájmů a výsledky jejich ekonomických transformací (ne vždy, bohužel, těch společenských) jsou zkrátka impresivní. A EU jako celek si nepochybně zaslouží, aby se s ní o tuto zkušenost země střední a východní Evropy právě nyní podělily.
