Investování: Odkud se (ne)berou chamtivost a strach

Na finančních trzích je nejskvělejší to, že nikdo neví, jak se zachovají. Někomu tato jejich základní vlastnost přinese prima peníze (a jinému sebere kalhoty) jaksi sama sebou. Kromě toho však jejich nevypočitatelnost umožňuje živobytí armádám analytiků, komentátorů, konzultantů, blogerů, hodnotičů (nebo jak se má říkat lidem, kteří vytvářejí ratingy), glosátorů, konzultantů, publicistů a vůbec koumesů všeho druhu. Tito lidé mají právě tak bezva práci jako meteorologové – když řeknou, že prší, a ono je shodou okolností slunečno, pokrčí rameny a jedou dál.

Existenci těmto lidem zajišťuje kombinace dvou faktů. Zaprvé, nikdo neví, jaké bude zítra počasí, a zadruhé, všichni o sobě navzájem vědí, že to nikdo neví. Protože by ale člověk i tak strašně rád alespoň tušil, jestli bude zítra pršet nebo jestli cena kakaa neklesne pod dvouměsíční průměr, utíká se k meteorologovi a analytikovi. Co kdyby jim to tentokrát vyšlo. (Než řeknete, že je to iracionální, vzpomeňte, kolik peněz se každý týden sejde ve Sportce.)

I to ale obnáší jisté riziko. Budete-li jako konzultant vytrvale opakovat, že akcie Amazonu shoří a ty Tesly zpevní, dříve nebo později si někdo všimne, že se stále mýlíte, pročež budete za blbce. Proto je daleko výhodnější ještě trochu ustoupit do hájemství oborů, v nichž nelze poznat, zda pracujete dobře, špatně, případně vůbec.

Kouzelné místo

Královnou těchto disciplín je samozřejmě psychologie. Za pomoci trošky jejího žargonu lze vytvářet neomezené množství domněnek o tom, jaký trik či povahový rys udělá i z hotového neštěstí úspěšného investora. Riziko odhalení prakticky neexistuje.

Někde v hlubinách finanční Země-Nezemě tak vzniklo kouzelné místo, kde si tímto způsobem lze úplně beztrestně cintat pentli, co se do vás vejde. Nejenže vám za to nikdo nehodí nic na hlavu, nýbrž jste váženými občany a každý pátek dostanete výplatu.

Na tom sladkém místě pevně sedí Morgan Housel. To je vážený publicista se vším všudy. Než začal psát knihy na téma sebezdokonalování (to je vždy varovný moment), psal pro lecjaké médium včetně The Wall Street Journal. Nyní mimo jiné píše blog pro Collaborative Fund. A soudě podle textu o původu chamtivosti a strachu, tlak na hloubku jím kladených otázek (o odpovědích nemluvě) není nijak přehnaný.

(Chybný) cyklus chamtivosti a strachu

Housel sestrojil hypotézu, podle níž vidina zisku a strach ze ztráty, dvě spojené nádoby hybatelů investorského chování, fungují jako funkce důvěry řečeného investora v jeho vlastní schopnosti.

Člověk podle tohoto vzorce napřed studuje, aby se vyznal ve fundamentálních i technických záludnostech, řekněme, zmíněného kakaa. Tím získá pocit, že věci rozumí. V případě trhu to znamená, že je schopen správně vyhodnotit podstupované riziko. V takovou chvíli zastaví investor rodinné stříbro a nakoupí kakao či akcie firem v držení kakaobaronů.

To je zároveň ta chvíle, kdy se trh rozhodne, že půjde proti němu (trhy mají takový zlořečený sklon). Investor nejdříve dělá, že se nic neděje. Před návštěvou se snaží nenuceně si pohvizdovat a říká věci jako "kam jsem jen mohl dát ty příbory, hele, nevadí, když budeme dnes jíst plastovými?".

Tak to jde chvíli. Pak vyjde najevo, že šéf firmy, do níž nešťastník investoval, kdysi plácl přes koleno spolužačku, pročež od jeho firmy by teď pes kůrku nevzal. Investor zpanikaří. "Vždyť já vůbec nic nevím!" uvědomí si v moment prozření, jasného i temného zároveň. Zdrcen ztrátou prodá akcie, aby stržil alespoň něco. Koupí si za to hamburger, protože k němu příboru netřeba.

Poté se karta otočí. Plantáže napadne kakaová sněť nebo tak něco, Milka a Toblerone začnou mizet z pultů a cena kakaa vystoupá na dvojnásobek původní ceny. Investor si řekne: "Aha, přece jen jsem měl pravdu. A když se v tom tak dobře vyznám, úspěch si zasloužím." Půjčí si peníze od švagra a celý proces se opakuje.

Je to věrohodné, ne? Sice ne zrovna převratné, ale věrohodné rozhodně. Morgan Housel to popsal složitěji a za pomoci dlouhých slov v krátkých odstavcích. Text působí, jako kdyby vznikal rovnou v PowerPointu.

Smůla je, že základní stavební kámen řečené hypotézy, ten podle kterého dostane investor pocit, že věci rozumí, a tudíž si úspěch zaslouží, nestojí nijak pevně. Původ lákavosti vidiny zisku a palčivosti strachu ze ztráty (greed & fear) jdou nepochybně podstatně hlouběji, než Housel naznačuje.

Pravda je složitější

Zde budiž prajednoduchý důkaz o tom, že pocit "zaslouženosti úspěchu" není nutnou podmínkou zotročení člověka pod knutou obou zmiňovaných emocí. Na finančních trzích můžete získat pocit, že jste rozpoznali příslušné zákonitosti lépe než všichni ostatní aktéři, a máte tudíž jasnou čáku na tučný výdělek. (Nelze nikomu doporučit, aby podle takového pocitu jednal, ale život je složitý.)

V případě jiných forem hazardu, jejichž pravidla něco takového přímo znemožňují, tento prvek dokonale schází. Vezměte si ruletu – můžete se vyznat dokonale ve všech strategiích, kolik jich na oněch 37 políčkách existuje, ale předem víte, že nic nezmůžete. Nikde žádná zásluha, víte dobře, že jste v rukou štěstěny. Proto je sázka do rulety jaksi transparentnější činnost než sázka na kakaobarona. V druhém případě si můžete nalhávat, že o hru štěstí nejde.

Podle Houselova pravidla byste tedy díky absenci pocitu zaslouženosti měli být v případě rulety od vlivu greed & fear izolováni. Každý, kdo kdy seděl v kasinu u stolu s ruletou a ohryzal si nehty až po zápěstí při sledování krupiéra, však ví, že to je nesmysl. Vidina zisku je stejně lákavá a strach ze ztráty stejně lepkavě ledový jako v případě akcií, CDS, komodit, forexu i všech ostatních druhů kasina. Chyby úsudku, které jejich přičiněním lidi dělají (například příliš pozdě likvidují prodělávající pozice), jsou prakticky totožné.

To samozřejmě neznamená, že Houselův cyklus (pocit zaslouženosti – popření – panický strach) neexistuje. Ale dozajista nemá nic společného s tím, jak greed & fear vznikají. Jako by meteorolog řekl "pozor, když je náledí, je obvykle zima". Je to pravda, ale celkem vzato není nikomu k ničemu dobrá. Tedy kromě výplaty Morgana Housela.