Předpovědi s ručením velice omezeným aneb Jak funguje byznys s budoucností

To není úplně nadsázka. Neschopnost prognostiků cokoli správně a včas předpovědět potvrzuje jedna studie za druhou (pokud vám nestačí běžné pozorování nebo pohled z okna, jde-li o předpověď počasí). Takový Prakash Loungani z MMF zkoumal vzorky ekonomických prognóz ze 63 vyspělých i rozvojových zemí. Zjistil, že prognostici ze soukromého sektoru byli schopni předpovědět pouze dvě ze šedesáti recesí. Ostatní zůstaly neodhaleny až do doby, kdy s plnou silou udeřily.

Trochu lepší než šimpanz

Podobně trávil svůj čas i profesor Philip Tetlock z Princetonské univerzity. I on věnoval léta výzkumu přesnosti předpovědí, konkrétně v politické sféře. Poté, co shromáždil a analyzoval 28 tisíc předpovědí od 284 odborníků, zjistil, že předpovědi průměrného experta byly jen o málo přesnější než náhodné odhady.

Všimněme si té formulace. Prognóza průměrného odborníka je jen o málo přesnější než tip šimpanze. Co to znamená pro adepta prognostického šarlatánství? Že mu stačí trošku kliky, aby byl ve své práci přijatelný. Akciové trhy budou letos trpět, nebo budou zažívat rozkvět. Řekněte jedno či druhé, a většinou budete mít docela slušnou šanci, že nebudete daleko od pravdy.

To je pořád prima povolání. Představte si, že coby řidič autobusu budete mít poměr trefení a netrefení nájezdu na dálnici o něco vyšší než šimpanz, tedy – při optimistickém čtení – sedmkrát z deseti se trefíte, třikrát ne. Zkuste po takovém výkonu přijít druhý den do práce (i kdybyste náhodou měli jak přijít).

Tato všudypřítomná "neschopnost předpovídat vývoj událostí vyvolává pochybnosti o spolehlivosti oficiálních předpovědí, jež generují vládní a mezivládní instituce i jejich soukromí konkurenti", píše ještě poměrně zdvořile Natalie Sauerová, editorka populárně akademického serveru The Conversation. Tím není řečeno, že každý prognostik je idiot (k takovému tvrzení svádějí v Česku jiné důvody). Ale znamená to, že trefit správně cokoli v budoucnosti je velice obtížné. A že s tím trh počítá, především tedy trh s prognózami. Nebylo by prognóz, jejich autorů a jejich ústavů, kdyby po onom produktu – jen o něco lepším, než jak by jej svedl šimpanz – nebyla poptávka.

Živá a mrtvá kočka

A protože nejistotu ohledně budoucnosti z definice sdílíme všichni, je takové poptávky dost. Když je předpověď (aby se to nepletlo, angličtina coby domovský jazyk finančních trhů rozlišuje forecast čehosi konkrétního na konkrétní datum od prediction, vágnější a časově pružnější) binární, třeba "akciové trhy budou letos stoupat/klesat", jde o situaci již výše popsanou, kde je procento úspěšnosti relativně vysoké. Mnoho jiného než vzestup či pokles se na akciovém trhu nejspíše nestane, Schrödingerova kočka bude buď živá, nebo mrtvá.

Pokud však předpovídáte dění reálného světa, jehož výsledek není vyjádřen jediným parametrem, umí to být komplikovanější. Najednou zjišťujete, jak snadno se může stát, že kočky jsou v krabici tři, že se kočka proměnila v borůvkový koláč, že krabice je uvnitř kočky a ne kočka v krabici, že Erwin Schrödinger neexistuje a podobně. Snažíte-li se předpovědět, který hudební skladatel přijde s něčím, co bude soutěžit s Beethovenovou Devátou, nejspíše budete nahraní.

Proč to tak je, je druhá věc. Předpovídání budoucího chování systému, obecně vzato, čerpá ze dvou pramenů. Prvním z nich je analýza časových řad. Lidé, kteří se touhle disciplínou zabývají, pracují s modely náhodných procházek, exponenciálním vyrovnáváním a modely klouzavých průměrů, což je velice vědecké, ale ne příliš spolehlivé (v prostředí akciového trhu poznáte takového člověka podle toho, že jeho oblíbeným nástrojem je technická analýza).

Tento typ předpovědí vychází z přesvědčení, že všechny zákonitosti tržního chování jsou již objeveny (či dokonce vynalezeny), a je tedy jen potřeba "nakrmit" analýzu správnými daty. Vzhledem k tomu, že oněch dat je nekonečně mnoho a my se při nutném zjednodušování jejich výběru pravidelně mýlíme, jde to blbě. Kromě toho je také možné, že nové vzorce chování se teprve tvoří, což je matematicky smýšlejícím tvorům myšlenka nanejvýš odporná, ale zároveň docela pravděpodobná. Tak či onak taková předpověď již z definice nemůže počítat s tím, že se stane něco, co se dosud nestalo. Extremisté této školy myšlení samozřejmě tvrdí, že nic typově nového se stát nemůže, protože se již všechno stalo. A tak to jde dále, zatímco předpovědi vesele selhávají.

Lepší, ale ne o moc

Druhý typ předpovědí používají analytici například při odhadu zisku na akcii (EPS), tedy odhadu čtvrtletních, pololetních či ročních výsledků hospodaření jednotlivých firem. Snaží se brát v potaz to, co je součástí fundamentální analýzy, tedy to, co se ve firmě skutečně děje. Není divu, že tyto prognózy bývají přesnější, ale také ne vždy.

Studie vědců z University of Arkansas, Boston College a Ohio State University na to téma zjistila, že prognózy EPS bývají lepší než prognózy z modelu časové řady. "Naše výsledky naznačují, že prognózy EPS jsou přesnější než prognózy analytiků v delších časových horizontech a u firem, které jsou menší, mladší a sleduje je jen málo analytiků. Převaha analytiků je méně výrazná, když tito předpovídají velké změny v EPS. Tato zjištění naznačují, že zobecňující představa o nadřazenosti prognóz analytiků nad prognózami zisků založenými na časových řadách je neúplná a zavádějící. Naše zjištění naznačují, že v určitých situacích mohou výzkumníci ve studiích týkajících se očekávaných finančních výsledků spolehlivě používat prognózy založené na časových řadách." Přeloženo do češtiny to znamená, že když dáváte pozor, co se děje s firmou, do níž chcete investovat, dává vám to jistou, byť ne zrovna významnou výhodu.

Finančnická symbióza

A to se stále pohybujeme v akademických vodách. Připočtěme k tomu fakt, že zaměstnavatelé analytiků, kteří se pouštějí do odhadů, a zkoumané objekty jejich analýz tak či onak koexistují v prostředí, jehož úspěch leží na srdci oběma stranám. Analytici tak například rutinně "podstřelují" odhady výsledků – očekávají-li meziroční nárůst EPS o tři procenta, řeknou raději dvě. Firma tak "překoná očekávání analytiků", a její management pak má lepší prémie. Týž management pak může odměnit analytikova zaměstnavatele například angažováním při fúzích, emisích akcií a podobných, hotovostí oplývajících příležitostech. Podobně se vztahy s klienty odrážejí v práci ratingových agentur nebo auditních/poradenských firem. Svět je složitý.

To jsme však zabředli příliš hluboko do detailů. Lépe učiníme, když se pustíme do předpovědí na letošek, jichž na internetu jako každý rok touto dobou rostou celé trsy. Zjistíme, že převahu mezi nimi má – také jako vždy - mírný optimismus. Tento jev za svoji houževnatost nevděčí tomu, co se bude dít. Zato má dost co činit s tím, jak je ustrojena naše mysl.

Člověk si žádá mírného optimismu analytikova, protože si rád přečte potvrzení vlastního pocitu, názoru a přesvědčení. Možná je to určující lidská vlastnost – lidé se žení, chodí do kasina, kupují lístky na fotbal, investují do nekvalitních dluhopisů a staví domy poblíž řek, ačkoli by snadno mohli zjistit, že jejich šance na úspěch nejsou zrovna velké. Vědí, že velice brzy mohou spát na pohovce narychlo vynesené do prvního patra, budou otráveni fotbalem a švorc. Ale nedá jim to. Samozřejmě, pak jsou ti, kteří si zálibně čtou katastrofické vize Nouriela Roubiniho, což má stejný důvod jako opakované sledování The Shining – kruci, to je hrůza, říká si člověk a s trochu perverzním uspokojením vidí, že by na tom mohl být ještě hůře, než je. Že má Roubini fakticky vzato často pravdu, je druhá věc.

Když se taková mírně optimistická předpověď naplní, můžeme si oddechnout, že nás minulo to nejhorší (v praxi to znamená, že budeme brblat). A když ne a bude opravdu zle, máme alespoň útěchu zmiňovanou v úvodu tohoto textu, že totiž v tom průšvihu nejsme sami.