Fintech (ne)zná hranice: Finanční služby v Česku jsou na špičce i na chvostu globálního pelotonu

Havlíček: Stále hlasitěji se i v Česku mluví o disruptivním potenciálu odvětví fintech. Pojďme od teorie a spekulací k praxi, konkrétně k tomu, kde jsou v této oblasti nejdále. Které země patří v tomto segmentu k nejrozvinutějším a co napovídají jejich zkušenosti – co bychom měli, a co naopak neměli následovat?

Lamser: První věc, která v této souvislosti stojí za zmínku, je to, že finanční služby – byť je to nástroj, který má řadu globálních prvků, kupříkladu dolar je také stejný u nás jako v Americe – se zemi od země výrazně liší. Každý stát má totiž nějakou tradici. Někde byly dříve spořitelny, načež se finanční sektor ubíral určitým směrem, jinde od začátku dominovaly univerzální banky; někde inženýři vyvinuli unikátní nástroj zvaný SIPO, ve zbytku světa žádný podobně dobrý nápad neměli (někde SIPO zastaralo a používá se dodnes, ačkoli existují šikovnější nástroje). Chci tím říci, že v každé zemi je vývoj ve finančním sektoru specifický. Tím, jak se dříve ekonomiky jen málo propojovaly v oblasti služeb finálním zákazníkům i malým a středním podnikům, v tomto segmentu zkrátka byly a jsou relevantní hranice. Služby byly konstruovány tak, aby odpovídaly danému geografickému prostředí, aby v něm byly co nejlépe využitelné. V důsledku toho je současná situace velice nesourodá.

Havlíček: Rozumím. Zkusme přesto stávající situaci v Česku zasadit do globálního kontextu.

Lamser: Zdá se, že je to u nás trochu těžkopádné. Na druhou stranu jsou tu ale bezpochyby pro malé a střední firmy naprosto unikátní řešení, která ve světě nemají obdoby. Skrze elektronické bankovnictví například můžete komunikovat s veřejnou správou (a jde o standard). To je unikátní model, který jinde nemají. To nás vrací ke zmíněnému geografickému ukotvení většiny fintech služeb. Jistě, existují nástroje, které se přes toto dokázaly přenést, jako je PayPal, ze kterého se stala zajímavá platební alternativa použitelná napříč ekonomikami. Většina fintech řešení je ale stále vázána na lokální legislativu a standardy finančních institucí. A právě proto není úplně přenositelná zkušenost z jedné země do druhé, ani není dost dobře možné určit, kdo je na špici. Dalo by se říci, že to jsou jihovýchodní Asie nebo severské země, kde je ekonomika téměř bezhotovostní (v tom jsou jistě napřed). Určité typy služeb jsou ovšem naproti tomu velice rozvinuté u nás.

Havlíček: Zamysleme se nad tím, jak by to tu za pár let mohlo vypadat. Představme si, že jsem spotřebitel, který si v hypermarketu naplnil košík zbožím. Velmi bych si (již dnes) přál jednu věc – aby se mi během dvou, tří sekund načetlo všechno zboží, které mám v košíku, a následně abych byl schopen pouze ťuknutím prstu nebo zadáním tří, čtyř čísel zaplatit. Jinými slovy, přeji si, abych byl hotov do deseti sekund. Je to reálné?

Lamser: Technicky je to reálné a nikterak složité. Tu otázku bych ani tak nekladl firmám z fintech oblasti, jde spíše o věc jednotlivých obchodníků, respektive jejich rozhodnutí, jakým způsobem si vypořádání zorganizují; nakolik se jim jeví jako efektivní umístit na zboží čip, který je dnes již standardem a téměř nic nestojí, zda do prodejny umístí rámy, které čip dokáží přečíst, a tak dále. Možná by se pak mohli s fintech společnostmi nebo bankami dohodnout na nějaké snadné konvenci ohledně toho, jak identifikovat klienta. Možností již nicméně existuje řada a všechny jsou otestované, bezproblémové a bezpečné, a to i u nás. Česko je dnes na špičce v aplikaci bezkontaktních platebních technologií. Potřebné technologie tu tedy jsou, jde spíše o to, zda se danému řetězci podobná věc jeví jako nákladově efektivní, zda nevznikají nějaká rizika využití slabin, no a také o to, jak by na to reagovali zákazníci.

Havlíček: Pro některé klienty by to možná mohl být další důvod chodit nakupovat do malých obchodů, mít k nim vztah a podporovat je. Ale to je asi jen zbožné přání, odraz mé víry v to, že kvůli novým technologiím nepřestaneme komunikovat s lidmi kolem sebe.

Lamser: V tom se shodujeme. Význam nových technologií a to, jak nám mohou pomáhat, netkví v tom, že by nás měly zbavit kontaktu s lidmi. Podle mě je to naopak – moderní technologie by nám měly umožnit soustředit se ve větší míře na lidi kolem sebe.

A jak na tom bude za dvacet let taková Česká spořitelna?