Jak zhoubná je ideologická zaťatost? (Ne)obhajoba socialismu z pera přesvědčeného thatcheristy

Nepíše se sparťanovi snadno, že Slavia byla tentokrát lepší, stejně jako se muslim bude jen neochotně křižovat a vegetarián nebude mlsně natahovat vůni sousedových vepřových výpečků. Právě tak se pero přesvědčeného thatcheristy vzpouzí bránit socialismus proti čemukoli, natož proti autorům z proslulého Institutu Ludwiga von Misese, bašty rakouské školy, lidem bezpochyby ve věcech ekonomických nepoměrně zběhlejších, než je on sám.

A přece to jinak nejde. Profesor ekonomie na Loyola University Maryland Thomas DiLorenzo napsal knihu Problém se socialismem. Jeho kolega z řečeného institutu Allen Mendenhall, jinak proděkan a výkonný ředitel Blackstoneova střediska pro právo a svobodu při Faulknerově univerzitě, abychom byli přesní, na ni napsal na stránky téhož think tanku pochvalnou recenzi (také jakou jinou, že ano). Knihu jsem nečetl, takže mi o ní nepřísluší mluvit; ale četl jsem recenzi, ze které šel tak trochu mráz po zádech.

"Pokud potřebujete krátký úvod do socialismu, který stojí za to číst, DiLorenzův Problém se socialismem je to, co hledáte," začíná Mendenhallův text. "Možná se váš syn vrátil ze školy v tričku s portrétem Bernieho Sanderse a mluví o kolektivním vlastnictví výrobních prostředků. Možná jste naštvaní na americký ekonomický sestup a míru nezaměstnanosti. Možná jste jen zmateně naslouchali nějakému televiznímu analytikovi, jak hledá rozdíly mezi demokratickým a ryzím socialismem ve snaze to první ospravedlnit," pokračuje.

Strašidlo socialismu?

Tak či onak, DiLorenzo vám stručně vysvětlí, co je takový socialismus zač. Podle statistik, jež cituje, nahlíží 43 % příslušníků generace Y (tedy lidí narozených v 80. a 90. letech 20. století) na socialismus příznivěji než na kapitalismus. Více než dvě třetiny z nich by také v prezidentských volbách daly hlas socialistickému kandidátovi.

Až sem je DiLorenzovo a Mendenhallovo pobouření pochopitelné a srozumitelné. (Nebo alespoň čtenářům mimo Kominternu by to asi nemělo znít divně.) Pak však jako by v recenzentově duši něco prasklo. Možná neměl dost času a místa, nebo jeho editor vypustil pár klíčových odstavců, nebo něco podobného; tak či onak, najednou Mendenhall vycenil zuby a jal se hlava nehlava drtit cokoli, v čem tušil strašidlo socialismu.

"Socialismus - podle toho, jak jej definujete ve vztahu ke komunismu - ve 20. století zabil na sto milionů lidí a nesčetně dalších uvrhl do chudoby," uvádí text; citovaná čísla budou patrně DiLorenzova. Proč tedy mladí lidé, ptá se Mendenhall (zde se sluší připomenout, že jemu samotnému je teprve 33 let), vítají s otevřenou náručí ideologii, která je "odpovědná za masové vraždění, organizovanou zlodějinu, válečné zločiny, nucené práce, etnické čistky, koncentrační tábory, nemoci, totalitní režimy, cenzuru, hladomory, hyperinflaci, chudobu a terorismus"?

Socialismus = SSSR. A basta!

To je hodně dobrého najednou; jako kdyby si byl autor příliš sebejistě vědom své nezpochybnitelné pravdy, že sovětský tábor z dob studené války fungoval idiotsky. Jako by ten fakt sám o sobě dával absolutorium i argumentům polopravdivým a logicky nenavazujícím.

Vezměme to po pořádku. Oba autoři mají ve svém zdrcujícím odsudku zjevně na mysli režim vládnoucí v Sovětském svazu a jeho satelitech. Mendenhall se mnoho nepárá s argumentací; například nejzhoubnějším onemocněním 20. století byla bezpochyby španělská chřipka těsně po první světové válce, v době, kdy Sovětský svaz ještě ani neexistoval. Jakým způsobem za epidemii mohla socialistická ideologie, není zjevné.

Ale budiž. Ostatní obvinění celkem vzato sedí přesně. Šikovný obhájce by mohl argumentovat, že žádné z nich není exkluzivní doménou socialismu; vždyť - namátkou - nucené práce a koncentrační tábory, stejně jako etnické čistky a cenzura a další nepěkné rysy (pro)sovětského režimu, jsou na světě prokazatelně déle než socialismus.

Tento text však nechce bránit Sovětský svaz a jeho případné pohrobky před oprávněnou kritikou; chce bránit zdravý rozum před rezignací na fakta. Ani DiLorenzo s Mendenhallem jistě nevěří svému vlastnímu, byť jen nepřímému tvrzení, že lidé, kteří podporovali Bernieho Sanderse, tím horovali pro režim, jejž bolševik cynicky nazýval socialismem. Mezi univerzálním zdravotním pojištěním a nucenými pracemi na Kolymě existuje zásadní rozdíl; o prospěšnosti jednoho se rozumní lidé mohou přít, zatímco gulag bude mezi běžným euroatlantickým publikem hledat zastánce jen obtížně. Naši autoři se však ke škodě dobré věci rozhodli tento rozdíl ignorovat. Snad aby posílili zvuk svého argumentu, že socialismus nefunguje.

A tak to jde dále. Další obětí jejich zápalu se stali Švédové. "(Příznivci socialismu) donekonečna opakují, že socialismus funguje, že se mu daří například ve Švédsku," píše Mendenhall a cituje DiLorenza: "Socialismus Švédsko téměř zlikvidoval a až protržní reformy jeho ekonomiku konečně odvádějí od okraje propasti. (...) Skutečným důvodem tamního relativně vysokého životního standardu je fakt, že se země vyhnula oběma světovým válkám."

Gulag? Ne, jen vysoká daň z příjmu.

Od občana země, jejíž ekonomiku nakopla ke světové dominanci právě druhá světová válka, zní poslední věta trochu přes ruku; vznikl zde jakýsi argumentační bekhend, řeklo by se. (Také by bylo zajímavé zjistit, čemu DiLorenzo připisuje vysokou životní úroveň v Německu, během pětadvaceti let dvakrát ožebračenému na kost, ale to je na jiný text.)

Argumentační bekhend

Ale i kdyby toho nebylo. Všimněme si, jak DiLorenzo vysvětluje, že se Švédové nemají zase tak pěkně, jak se má za to; naopak, byli na počátku 90. let "na pokraji propasti".

No dobře. Socialismus, jak již víme, nahnal miliony do gulagu, podrobil je masovému vraždění a organizované zlodějně, nechal je trpět válečnými zločiny a nucenými pracemi, praktikoval na nich etnické čistky, sesílal na ně nemoci, cenzuru, hladomory, hyperinflaci, chudobu a terorismus. A ejhle, najednou se týž socialismus projevuje ve Švédsku natolik neškodně, že je potřeba jeho zhoubnost zvlášť vysvětlovat. Jak to?

Zdálo by se tedy, že buď v argumentaci DiLorenza a Mendenhalla něco chybí, nebo že přinejmenším diferenční charakteristika mezi slušnými a blbými poměry vede jinudy, než oba pánové naznačují. První krok k rozluštění té záhady by mohl vést přes respektování faktů, ačkoli je to méně efektní než bušit do slova beztak dávno vyprázdněného.

Zdroj: Ludwig von Mises Institute