Co vlastně potřebují teenageři od rodičů? Je to horší, než si myslíte

Renomovaný deník The Wall Street Journal patří bezpochyby k tomu lepšímu, co se ve světě tiskne s očekávanou životností 24 hodin. V srpnu přesto otiskl článek s názvem "Co potřebují teenageři od rodičů". Autorovi těchto řádků se při tom zjištění zatajil dech, protože tento typ článků zná. Pokud potřebujete někam dostat snůšku plytkých klišé, obvykle vám nic neposlouží tak dobře jako rodičovská poradna. (Skutečnost, že autor má tři děti ve zmiňovaném věku, onomu zatajení dechu jen dodala na autentičnosti.)

Je to logické. Málokterý rodič si může být natolik jistý sám sebou a svým vztahem k ratolestem, aby si mohl dovolit takový titulek jen tak ignorovat. Aby neměl pocit, že si může přečíst něco nového, co neví a co mu případně může pomoci. Co kdyby, řeknete si, a tak neodoláte a čtete, ať už proto, že nechcete nic zanedbat, nebo prostě chcete, aby vám někdo učený potvrdil správnost vašeho názoru v té či oné věci. Navíc, kdo je rodičem teenagera, je sám obvykle ve věku od zhruba 35 do 50 let, a pokud je čtenářem WSJ, nejspíše tomu bude odpovídat i jeho příjem; zkrátka, inzerent ho vnímá jako člena nejcennější cílové skupiny (a jak to vidí inzerent, je nejdůležitější). Je tedy potřeba takových článků, jakkoli může jejich obsah být sporný.

Podpora a porozumění

Co si tedy WSJ na rodiče přichystal? "Když se adolescenti prodírají nejbouřlivějšími léty svého vývoje, potřebují vedení, podporu, dobré příklady a především porozumění," shrnuje sdělení článku první věta. Napadne vás při jejím přečtení, že autorka Sue Shellenbargerová nejspíše (SS) sama děti nemá, protože podle současného módního zvyku dala přednost kariéře a onu moudrost jen jaksi přečerpává odjinud. Jinak by musela vědět, že takový adolescent doopravdy potřebuje, aby Sue odjela v pátek večer na chalupu, nechala v mrazáku dostatek ledu a v neděli večer předstírala, že si nevšimla propáleného koberce. Ale buďme seriózní.

Léta mezi 13 a 20 mohou být pro rodiče záhadou, píše Shellenbargerová. Děti dosud docela normální jednají najednou připitoměle, dostávají záchvaty vzteku a lítostivosti a dělají nesmysly. "Dosud rozumní adolescenti jezdí v autech s nebezpečnými řidiči a podstupují jiná bláznivá rizika," dočteme se s překvapující specifičností. "Přejídají se oříškovou zmrzlinou, což může u adolescentů s alergií na ořechy vyvolat negativní reakce," mohlo by tam být napsáno; nikdo by nepoznal rozdíl.

Studie pomohou

Naštěstí máme k dispozici záplavu nových vědeckých výzkumných studií, které nám s tímto trablem laskavě pomohou, píše SS. "Nový longitudinální výzkum mění názor vědců na roli rodičů, již hrají, když pomáhají svým dětem proplout jejich bouřlivým desetiletím," píše. "Na dospívání se kdysi nahlíželo jako na období, kdy má rodič ustoupit do pozadí, kdežto dnes v něm vědci stále častěji vidí příležitost rodičů zůstat v obraze a v citovém spojení se svými dětmi." (Předcházející věta zní v originálu ještě strašlivěji. Kdo kdy překládal z kteréhokoli jazyka, ví, že text, který dává smysl, lze přeložit nepoměrně snadněji než text bezobsažný, bez ohledu na složitost gramatickou, stylistickou či sémantickou. Toto je varovný moment.)

Vědec versus rodič

A tady nastává vážný problém. Vědci, na jejichž názor se SS odvolává, se živí publikováním studií. Mají proto materiální zájem na tom, aby závěry takových studií zněly neotřele. Těžko budete dostávat nové a nové granty, když nebudete přicházet s novými a novými závěry. Vědec se živí podle hesla "čím revolučněji, tím lépe". Zároveň musí dbát na to, aby nepopudil akademickou veřejnost něčím, co by vybočovalo z její současné "progresivní" uniformity. Ta má sklon tvrdit, zjednodušeně řečeno, že člověk může všechno a že je to tak správně.

Tento dvojí tlak je vždy přítomen. Neznamená to, že každá vědecká práce je bezcenná. Je však dobře vědět o tom, že při pohledu na studii a její závěry se váš zorný úhel od vědcova podstatně liší. Vědec potřebuje pracovat, vy vychovat dítě. Ty motivace se mohou, ale nemusejí překrývat.

Trénování paměti

Článek ve WSJ pokračuje tvrzením, že v 11 až 12 letech někteří pre-teens vypadají, jako kdyby je někdo bacil palicí do hlavy. Nic si nepamatují, tedy zejména ne nic z toho, co mají udělat. Zejména ta část mozku, kam se ukládají informace o vynášení odpadkových košů, zdánlivě zcela odumřela. Obnoví se samovolně ve věku o něco pozdějším ve chvíli, kdy se budou dotyční chystat k přijetí návštěvy příslušníků opačného pohlaví.

Co s tím? SS píše, že rodiče mají pomoci takovým dětem paměť trénovat. K tomu jim pomůže, když se děti budou čas od času muset samy o něčem rozhodnout. Když se budou umět samy rozhodovat, budou méně tupé. (Ten poslední bod formuluje autorka složitěji, ale význam zhruba odpovídá.) Přitom pomůže, když děti budou vědět, že je máte rádi, i když se jako tupé občas chovají.

Ve věku mezi 13. a 14. rokem začínají ratolesti být citlivé, především na to, co si o nich myslí jejich vrstevníci. To je obtížně snesitelné období, už proto, že dítka ještě docela neokorala, a neumějí si tedy držet ostatní dostatečně daleko od těla. Slzy a mlácení dveřmi jsou na pořadu dne; z dospělých, kteří špatně reagují na stres, má více než polovina diagnózu z doby před patnáctým rokem. (Psychiatrie je taky parádně výnosná branže, mějme na paměti.) Pomůže, když máte dítě rádi, i když by je kdokoli jiný než právě vy musel za ten cirkus prohodit oknem.

Riziko a lidská bytost

Mezi 15. a 16. rokem podle citovaných studií dosahuje vrcholu touha po riziku. Jízd autem s nebezpečnými řidiči bude úměrně tomu přibývat. Podle Evy Telzerové, asistentky na katedře psychologie (další varovné červené světlo) na University of Illinois v Champaign-Urbana, "teenageři, kteří se často hádají s blízkými přáteli, se pravděpodobněji pustí do vyhledávání takových rizik". Bůh suď. Pomůže, když máte své děti i v tuto dobu rádi. Nebo to alespoň neuškodí. Koneckonců, co jiného byste měli dělat. (Autorka navrhuje meditaci; posuďte sami.)

Mezi 17. a 18. rokem už jsou všechny důležité části mozku, jejichž omezená funkčnost předtím dělala problémy, dostatečně vyvinuty, takže existuje jistá naděje, že se váš potomek bude chovat jako lidská bytost.

Vaše práce je již hotova

To vše jsou zajímavé a důležité věci. Co však text neříká, je neméně významné, a je to přitom přesně ve shodě s výše zmíněnými výhradami. Pokud vám teenager dělá problémy, vězte, že z něj nevychováte lepšího člověka, než jakým už je. Jestli vaše dítě neví, že má tak či onak respektovat ostatní, pozdě ho budete ve čtrnácti učit říkat "dobrý den" a "děkuji pěkně". Můžete mu zakazovat to a přikazovat ono, ale tím si nepomůžete. Doba, kdy jste mohli rozhodovat silou, je pryč. Vaše tvůrčí práce na charakteru vaší ratolesti již je hotova; odteď dále můžete pouze věci zhoršit, například příliš krátkým řetězem nebo, méně často, přílišnou benevolencí. Jak píše Ernest Hemingway v knize Stařec a moře, "svou práci jsi vykonal. Teď tě čeká ještě spousta otročiny".

Vaše dítě nebude řešit spor se svým vrstevníkem tak, jak mu ve třinácti řeknete, že je to správné. Bez ohledu na to, zda máte pravdu. Bude jednat, jako jste jednali vy ve sporu s manželským partnerem, když jemu (dítěti, ne partnerovi) byly čtyři roky. Jenže takové sdělení má problém - není dost revoluční ani progresivní.

Zdroj: WSJ