Ondřej Hejma: Velekněz Klaus a Karel Gott měli pravdu
Ve světě šoubyznysu jsme vyškolení od Karla Gotta, který o portfoliu a diverzifikaci věděl svoje už dávno – trošku zlata, trošku akcií, nemovitost, něco mít ve Švýcarsku a udržovat stabilní cash flow, říká frontman kapely Žlutý pes, dlouholetý reportér tiskové agentury AP a díky své autobiografické knížce Fejsbuk čerstvě také spisovatel Ondřej Hejma, který je připraven pracovat až do smrti a do té doby hodně cestovat, hrát a strávit co nejvíce času na greenu.
Právě jste se vrátil se Států. Byznys, nebo dovolená?
Ondřej Hejma (OH): Taková polopracovní cesta. Naše kapela je taková typická jižanská a Florida je pro nás menším rájem. Trochu jsme se tam poohlíželi po možnostech hraní na místních festivalech, protože když tam dělají nějaký větší akce třeba ve stylu country, tak tam občas pozvou i nějaký exoty z Evropy, a to je naše šance, protože hrajeme na stejný bendža a stejný písničky. Ale byl i nějakej golfík a kamarádi, bez toho to nejde.
Zrovna si dáváme kafe ve Starbucksu, který měl jako první na světě 10 milionů fanoušků na Facebooku. Jak je podle vás dnes důležité být vidět na sociálních sítích, a hlavně – kolik fanoušků máte vy a vaše nová knížka Fejsbuk?
OH: Jsem stará škola a k podobnejm věcem jsem nedůvěřivej. Nikde se neregistruju a snažím se zoufale si aspoň částečně zachovat soukromí. Ale když jsem vydal knihu pamětí Fejsbuk, tak jsem si říkal, že by bylo fakt dost blbý tam nebejt. Takže jsem se tam před měsícem zaregistroval.
A píšete tam pravidelně na zeď?
OH: Zatím jen fotka. Předtím jsem měl na Facebooku asi sedm profilů, sedm takovejch Hejmů, ale všechny jsou falešný. Když byla třeba SuperStar, tak si na mně hodně lidí hrálo. Jsou tam reportáže, jak sedíte v šatně a chystáte se jít na pódium, protože tyhle týpci, co nemaj' co na práci, se zároveň dívali na televizi a mohli takhle fantazírovat. Tak jsem si říkal, že to uvedu konečně na pravou míru. Ten pravej Hejma na Facebooku je ten, co má na hlavě bejsbolku.
Tak to vás hned požádám o přátelství.
OH: Já "odfrienduju" kdekoho. Sice ještě pořádně nevím, jak to přesně funguje, ale je jasný, že je to úžasnej marketingovej nástroj, ale zároveň, jak jsem tam vlez', zachytil jsem zprávu, že je teď správnej čas z Facebooku odcházet, že už je trochu pasé a že nastupuje Twitter.
To je sice možný, ale Facebook zatím Twitter statisticky drtí, a hlavně – Facebook bude už brzy na burze.
OH: To já panu Zuckerbergovi blahopřeju, ale pro mě IPO nic neznamená. Každopádně Facebook je třeba ideální na šíření informací, když třeba chcete pozvat lidi na koncert, to funguje daleko líp než třeba přes webové stránky. Ale Facebook chce taky jistou technickou dovednost, což je jeden z vlaků, co už mi ujel.
Ale koukal jsem, že máte Blackberry. Tomu asi fandíte. Co dotykový chytrý telefony?
OH: Blackberry je dobrej, protože se na tom fakt dobře píše – palečky prostě jedou. Na ty dotykový moc nejsem, ale iPhone uznávám. Když jsem začal psát knížku, tak jsem si na to pořídil iMac.
V knížce odkazujete na řadu sms zpráv nebo mailů. To si někde archivujete?
OH: Věci pro Fejsbuk jsem si cíleně schovával a knížka se v zásadě psala online. Deník, který probíhá celou knihou, je autentickej, a do toho jsem přidával historický "flashbacky".
Možná to bude vypadat, že vám chci zalichotit, ale je to knížka, u které jsem se dost pobavil, a to nejen proto, že některé hrdiny z vaší skoro-autobiografie znám osobně. Například takový burzián Pětník. Co si vůbec myslíte o lidech, kteří se živí investováním?
OH: Že jsou šikovní. Práce na burze chce talent a vzdělání, jako ostatně každá jiná práce. Je ale pravda, že když se třeba podíváte na film jako Wall Street, můžete propadnout různejm skepsím.
Asi narážíte na kultovní výrok Michaela Douglase alias Gordona Gekka "greed is good", volně přeloženo chamtivost je dobrá. Platí to ještě dnes?
OH: No řekl bych, že "greed is normal". Nevím, jestli je to "good", ale je to asi hodně běžný. Nedávno jsem si dával na HBO druhej díl filmu Wall Street Money Never Sleeps, který mě znovu docela pobavil. Je pravda, že ta jednička byla ve svý době aktuálnější, dneska má ale Wall Street hodně blbou pověst. Když jsem loni na podzim viděl, jak ji začali "okupovat", věděl jsem, že má na kahánku jako kůrovec na Šumavě.
Myslíte si, že je hnutí Occupy Wall Street jen takový výkřik skupinky anarchistů, nebo to lidé myslí s vyřizováním účtů s nenažranými bankéři vážně?
OH: V USA se říká, že je to uměle vykultivovaná demokratická paralela k Tea Party (v tradičním americkém systému dvou stran jsou stoupenci hnutí především radikálnější voliči Republikánské strany; mezi cíle hnutí patří zvrácení reformy zdravotního systému, zjednodušení a snižování daní, vyrovnaný federální rozpočet, oslabování role federální vlády atd. – pozn. red.). Není tam žádnej lídr a organizovaný je to čistě pomocí sociálních sítí, taková "čistá síťovka". Ale je pravda, že koncentrace bohatství ve Státech jde trochu nezdravým směrem.
Jak to myslíte?
OH: Firmy jsou dneska moc velký, kritizuje to už úplně každej. Je to evidentně špatně a trochu to rozbít na menší kousky je asi žádoucí, ale nezapomínejme, že je v USA volební rok a tohle určitě není republikánská platforma.
Obhájí podle vás Barack Obama prezidentské křeslo?
OH: Obama je těžkej favorit. Ne že by se mu nějak úžasně dařilo nebo měl viditelný úspěchy, ale je vidět, že tam podobně jako třeba teď na Slovensku není pravice schopná nic pořádnýho vygenerovat, snad kromě zmíněný Tea Party, které už ale odeznívá.
Co vy a investování? Jaká byla nejlepší, a jaká nejhorší investice života?
OH: U nás investuje manželka, tedy v uvozovkách, protože na to podle mě potřebujete pořádnej kapitál. Sice v minulosti říkala, že by nějaký ty akcie zkusila, ale já jsem jí to striktně zakázal. Nicméně udělala pár dobrejch kroků, například nákup domu na hypotéku již v roce 1982, kterou jsem mimochodem nedávno splatil. To byla neskutečná věc, investovat do nemovitosti, která tehdy stále pár korun.
A ta ztrátová věc?
OH: Určitě nákup dolarů někdy okolo "Sarajeva" (1997 – pozn. red.), kdy jsem za ně dal čtyřicet korun. Dodneška je mám, a abych neprodělal při konverzi, jezdím je poctivě utrácet do Ameriky, i když se to prodraží o letenky. To byla spektakulární kravina. Ale jak říkám, investování se moc nevěnuji, protože vím, že na to nemám talent.
Necháte si poradit od bankéřů nebo finančních poradců?
OH: Jsem tvrdě vyškolen praxí a žádným investičním bankéřům nebo makléřům prostě nevěřím. Žádný oběd není zadarmo, může mě třeba stokrát přesvědčovat klidně kamarád, ale zlomit se nenechám.
Takže vás akcie už nikdy nepotkají?
OH: "Hotovost je král." Ve světě šoubyznysu jsme vyškolení od Karla Gotta, který o portfoliu a diverzifikaci věděl svoje už dávno – trošku zlata, trošku akcií, nemovitost, něco mít ve Švýcarsku a udržovat stabilní cash flow. Ale tehdy jsme měli hlavně holý prdele, takže nám to mohlo bejt jedno. A když pak přišel Václav Klaus, tak tu skepsi uměl posílit maximálním způsobem.
Ve vaší knížce má Václav Klaus přezdívku Velekněz. Jak k ní přišel?
OH: Pan prezident má hodně přezdívek, tahle je taková naše, interní. Osobně se mi zdá úplně nejlepší, už se s ním nese řadu let a mám pocit, že ještě vydrží.
Zpátky ke Státům, ty máte asi hodně rád. Je to konstantní vztah?
OH: Jak píšu ve Fejsbuku, je patrný, že se to vyvíjí, ale spíš na kvalitě než v intenzitě. Nejdřív jsou to absolutně romantický záležitosti jako hudba a holky, k tomu trocha neznáma, indiáni a kovbojové. Pak se člověk naučí anglicky, pozná místní lidi, začne s nimi komunikovat a má takovou lidskou zkušenost, a nakonec se tam po letech fyzicky dostane, což řacha, které leccos změní. Navíc jsem dvacet let dělal pro americkou firmu, to vám dá zase jiný kapky. Tváří Ameriky je celá řada, ale zatím to drží a při poslední návštěvě jsem byl znova nadšenej.
Osobně mám stejně jako vy rád Kalifornii, o níž v knize píšete, že to není stát, ale stav mysli, mejdan každý den, jeden lepší než druhej, furt dál a pryč. Čím to je?
OH: Kalifornie je stát ve státě. Byl to takovej vysněnej cíl pro všechny poutníky v Nový zemi. Když se doplazili přes Skalistý hory a až k moři, byla tam místo indiánů a medvědů skvělá pohoda, úžasný klima, pak navíc přišla zlatá horečka. Je to bohatý stát plný iluzí, viz Hollywood. Američani tomu dávají takový fatální význam, jako že to je konec světa. Kdo dosáhl na west coast, pro toho ten americký sen popravdě skončil.
Kalifornii do loňského roku šéfoval Terminátor.
OH: Arnold to pěkně podělal. Ale co pamatuji, Kalifornie byla vždycky před krachem, sice je to ještě houby proti Evropské unii, ale i tam se ukazuje, že ta jejich federace není zdaleka dokonalá. Ale každopádně jsou o hodně dál než my.
Loni v létě bylo popřeno to, s čím všichni investoři na světě vždycky počítali, a sice že jsou americké státní dluhopisy nejbezpečnější na světě. Ztrácí podle vás USA roli velmoci, a to nejen po finanční stránce?
OH: To byl spíš takový symbol, o ratingových agenturách si můžeme myslet svoje. Ale to, že už Amerika není takový hegemon, tak významná země jako před padesáti lety, je evidentní. Já si nejsem tak jistej, jestli je dnešní svět už skutečně multipolární, jestli je možné považovat Čínu, Brazílii nebo Rusko za další pól, a proto si stále myslím, že Amerika stále ještě vede o několik koňských délek. Ale rozdíl se samozřejmě zmenšuje.
Ani Čína, k níž máte jako sinolog blízko?
OH: Čína si koupila Ameriku (Čína stale nakupuje a drží mnohamiliardové portfolio amerických státních dluhopisů – pozn. red.), takže je s ní spojená pupeční šňůrou, takže potřebuje její úspěch, aby nepřišla o prachy, které v Americe má. Takže je to takový parazitickej vztah. To asi není dobře, ale nic s tím neuděláme.
Známý investor Jim Rogers říká, že to nejlepší, co můžete udělat pro svoje děti, je naučit je čínsky, například mandarínsky, protože právě mandarínština je taková "univerzálnější". Souhlasíte s ním?
OH: To už jsem věděl v roce 1969, když jsem se hlásil na fakultu, ale uspěchal jsem to asi tak o dvacet let. A timing je všechno. Tehdy byla Čína větší nepřítel než Amerika. Člověk si mohl jít půjčit knížku na americkou ambasádu, i když si ho natočili a vyfotili, ale šlo to. Ale dostat se na čínskou ambasádu, to byl kousek pro Jamese Bonda. Já jsem kromě naší učitelky za celý sedmdesátý léta neviděl jedinýho živýho Číňana.
Vaši dobří kamarádi ale podle všeho mají hodně blízko k ekonomice, řada z nich má za sebou "školu" ještě v prognostickém ústavu a aktivně se podílela na přípravě privatizace nebo na vzniku mimoburzovního trhu RMS. Co vás s nimi spojuje?
OH: Ekonomika vůbec ne. Byla to spíš společná láska k hudbě, touha poznat svět, zoufalá snaha dostat se ven a šáhnout si na to bez emigrování a těch spálenejch mostů. Samozřejmě jsem věděl, co kámoši dělají, ale podrobně mě to nezajímalo. Když pak přišla revoluce a Velekněz a začaly ty velký témata, tak to bylo hodně fascinující. Nakonec jsme také s kamarády založili kupónový investiční fond, ale záhy jsem pochopil, že je to trochu nebezpečná branže, takže dřív, než jsme si naběhli na vidle jako třeba Michal Kocáb, jsme radši všechen majetek rozdali akcionářům.
Vaše knížka je taky docela hodně osobní výpověď o drogách. O nich se často mluví i v souvislosti s investováním.
OH: Pod vlivem se to dobře "makluje" (smích). Ale vážně, nechci samozřejmě propagovat drogy, ale jak říkám ve Fejsbuku, drogy mají dvě strany. Jedna je smrtící a devastující, prostě strašná věc, ale zároveň – bohužel – má i obrovsky pozitivní efekty, proto je všichni berou. Ať to jsou sportovci, nebo makléři, při určitý promyšlený aplikaci to zvyšuje výkonnost, která se dá převést do peněz a dalších efektů. Takže je to obrovský lákadlo a ďábelský pokušení. Je potřeba znát dobře obě strany, protože když si někdo myslí, že je to jenom špatně, je to hrozně nebezpečný, protože si to jednou vezme a zjistí, jak mu všichni celou dobu lhali a jak je to vlastně úžasný. Začne si říkat, že to zvládne, že není blbej, ale už v tom jede. Myslím si, že i ve filmu Wall Street jsou scény, kdy se makléři na záchodě ještě přepráší, než jdou na floor. Je to vlastně jako na diskotéce.
Co si myslíte o Řecku?
OH: Díky svému životnímu stylu a dlouholeté novinářské praxi u mě paranoia dosáhla vrcholných hodnot. Trošku si myslím, že všechny tyhle dluhový krize, který taky prožíváme, nevznikly náhodou. Tak blbej není nikdo, aby nevěděl, že je to špatně. Takže mám trochu paranoidní představu, že jsou tyhle krize uměle vybuzený právě proto, aby pak přišel někdo a řekl "bohužel, teď nám nezbývá nic než federalizace, centralizace, jeden velkej superstát", prostě ten odvěkej sen všech Napoleonů, což je konečný cíl evropský integrace.
Ale zpátky k Řecku – jeho bankrot bych neviděl jako nějakou katastrofu, prostě začnou prodávat ty svý ostrovy a státní firmy, kterých mají stále dost, a nevidím důvod, proč by měli brečet, protože něco podobnýho jsme udělali v Česku po revoluci, když jsme prodali všechno, co jsme měli. Byla to cena vstupenky do západního světa. Takže jak káže Velekněz, Řecko čeká transformace.
Sledujete zprávy okolo penzijní reformy? První pilíř, druhý pilíř, třetí pilíř – zajímá vás to?
OH: Jsem sice cílovka, protože jsem skoro v důchodovém věku, ale popravdě tomu moc nerozumím. Ale co mi nedávno vyprávěl aktivní penzista Radek Brzobohatý, když si člověk vydělá nějaký peníze vedle, tak se mu to strašně zdaní. Od důchodu v tom klasickým slova smyslu, jak ho znali naši rodičové, si toho moc neslibuji a předpokládám, když to půjde, tak budu dělat až do smrti.
Nechme důchodovou reformu a Řeky stranou a pobavme se o něčem jiném, minimálně nadčasovém – o hudbě. Co vaše plány s kapelou Žlutý pes?
OH: Po různejch krizích v kapele jsme to dokázali stabilizovat, vzali jsme kytaristku, což je třeba rarita, a je nás sedm. Jak ale říká Ivan Mládek, "chceš vydělat prachy, nebo si chceš zahrát". A my si chceme zahrát. Člověk je placenej za to, že se dostane na koncert a zpátky, hudba a koncert je bonus a člověk by to dělal i zadarmo, pokud to baví jeho a lidi, což je díkybohu náš případ (třikrát to zaklepává o stůl). Ale to vandrování je čím dál těžší. D1 je náš domov, ne náhodou nám říkají "pumpa people".
Začíná jaro. Jak se těšíte na golf a na to, jak stáhnete ve svém "lidovém kabriu" střechu?
OH: Už jsem letos hrál. Tráva sice není v Berouně ještě svěží, ale už se sekalo, a my golfisté jsme neudržitelní. Střechu v autě stahuju, jenom když jsou v Česku tropický dny, ale těch je tak deset roce – poznáte je podle toho, že bez zábran vlezete do nevytápěnýho bazénu.
Článek byl napsán pro Investiční magazín
Zdroj: Investiční magazín
