William Randolph Hearst: Jeden z otců bulváru se narodil před 150 lety

Hearst a Pulitzer jako praotcové mediálních válek

"Nikdy nedovolte, aby vás pravda připravila o dobrý příběh" či "Děláme noviny tak, aby čtenář vyjekl: Ježíšikriste!" - tak zněly Hearstovy rady podřízeným. Sám přitom stejně jako jeho největší konkurent Joseph Pulitzer začínal s investigativními články o korupci.

Ve snaze o co největší náklad ale oba rozpoutali v polovině 90. let 19. století mediální válku, jež dala vzniknout bulváru. Hearst (1863 až 1951) se nevyhýbal ani značně kontroverzním praktikám.

V roce 1895 získal většinu v deníku New York Journal a rozhodl se, že Pulitzera a jeho New York World zničí. Měl za sebou rodinné jmění (Hearstův otec byl důlním magnátem), takže si mohl dovolit stanovit cenu novin na jeden cent, což bylo o polovinu méně, než kolik žádal Pulitzer. Ten ale vzápětí srazil cenu také. Hearst začal od konkurence i přetahovat lidi, což se mu dařilo ze dvou důvodů - přeplácel je, navíc Pulitzer byl prý jako šéf nesnesitelný.

Hearst přeplatil například komiksového autora Richarda Outcaulta, který kreslil seriál The Yellow Kid (Žlutý kluk). Byla to přitom Pulitzerova inovace, to on zařadil komiks do nedělního vydání Worldu. Mnoho čtenářů tedy předplatné hned zrušilo a následovalo svou oblíbenou postavičku do Journalu. Pulitzer se ale nevzdal a rozhodl se v seriálu s jiným kreslířem pokračovat. Z handrkování o Žlutého kluka tak údajně vznikl termín pro bulvár - "žlutý tisk".

"Prosím, zůstaňte. Vy dodáte obrázky, já dodám válku," napsal prý Hearst v roce 1897 svému kreslíři na Kubu, který si stěžoval, že se na místě nic moc neděje. Po výbuchu americké bitevní lodi Maine v Havaně v únoru 1898 začal New York Journal spekulovat o tom, že za explozí stojí Španělé. Tisk společně s Pulitzerovým Worldem pomohl následně rozpoutat mediální kampaň, která podle některých přispěla k americké invazi na Kubu a válce se Španělskem.

Točte filmy, já dodám soukromí herců

Když se na scéně objevil film, Hearstovy noviny začaly čtenáře zásobovat historkami ze života hvězd. Dobré to měli hlavně ti, kteří se rozhodli jít vydavateli takzvaně "na ruku". Magnátův přístup zachytil v oscarovém filmu Občan Kane (1941) režisér Orson Welles. Hearst, který se v hlavním hrdinovi rozpoznal, zuřil a nabízel, že zaplatí za zničení kopií i negativů ještě před uvedením díla do kin. Nakonec se postaral alespoň o omezenou distribuci a finanční krach.

Hearst, absolvent Harvardovy univerzity, byl i mužem velkých a neuspokojených politických ambicí. Za demokraty se dvakrát dostal do Sněmovny reprezentantů (1903 až 1907), dvakrát se neúspěšně pokoušel o křeslo starosty New Yorku i guvernéra státu New York. Založil i dvě politické strany, které však měly jepičí život. Jeho neúspěch na tomto poli bývá přisuzován provalenému mimomanželskému vztahu s herečkou Marion Daviesovou.

Rod mediálních magnátů

Ženatý byl totiž s Millicent Veronicou Willsonovou, s níž měl pět synů. Druhorozeným byl potomek, který dostal stejné jméno jako otec a k němu římskou číslici II. William Randolph Hearst junior (1908 až 1993) udělal rovněž mediální kariéru, mimo jiné získal Pulitzerovu cenu a přes čtyři desetiletí byl šéfredaktorem Hearstova impéria. Posléze ale napsal, že "celý život žil ve stínu svého otce". Na řízení rodinného podniku se podíleli i jeho bratři a jejich potomci.

Hearstova korporace, která sídlí v newyorském mrakodrapu před lety přestavěném renomovaným architektem sirem Normanem Fosterem, funguje dodnes. V jejím portfoliu lze nalézt 15 deníků (San Francisco Chronicle či Houston Chronicle), téměř 40 týdeníků a přes 300 různých časopisů, jako například Harper's Bazaar, Cosmopolitan, Esquire, Elle a další. Do společnosti patří také několik televizních stanic, internetových portálů či realitní byznys.

Zdroj: ČTK