Kim Čong-un a záhady severokorejské ekonomiky

To málo, co předpokládáme, je navíc často nesprávné. Když si většina lidí představuje Severní Koreu, vidí před sebou rozloženou zemi, jejíž na kost vyhublí obyvatelé se plouží pod šedavou oblohou. Cizinci, kteří se v poslední době dostali do Pchjongjangu, ale objevili město, jehož obyvatelé jsou sice chudí, ale rozhodně ne bez prostředků. Obezita je k vidění velmi zřídka, ovšem totéž platí pro hladovějící; značný rozkvět slaví restaurace. A ničím nezvyklým nejsou ani dopravní zácpy.

Jak je na tom ekonomika?

K pochopení současné Severní Koreje musí člověk připustit, že její ekonomika, jakkoli neradostná, se rozhodně neblíží kolapsu. Ve skutečnosti od konce 90. let, kdy se v KLDR zhroutil státní průmysl a hladomor zabil odhadem 600 000 lidí, severokorejská ekonomika neustále roste. Sice pomalu, ale vyrovnaně.

Pchjongjang přestal zveřejňovat statistiky před půl stoletím, a proto je nemožné zjistit přesná čísla, pokud jde o nárůst hospodářství. Ale jihokorejská centrální banka odhaduje, že za poslední desetiletí rostl hrubý domácí produkt KLDR průměrně o 1,3 %. A soukromě někteří pozorovatelé připouštějí, že skutečný údaj může být ještě o něco vyšší, možná kolem dvou procent.

To není příliš vysoké číslo, zvláště v porovnání s podstatně vyšším růstem prakticky v celé východní Asii. Nicméně dokazuje, že si Severní Korea vede lépe, než se všeobecně věří. V loňském roce pak svět prakticky nezaznamenal podstatný severokorejský úspěch - poprvé za téměř tři desetiletí se severokorejským zemědělcům podařilo vypěstovat dostatek zemědělských surovin, aby uspokojili základní potřeby obyvatel. A navzdory suchu letos na jaře předběžné zprávy naznačují, že také letošní úroda bude dobrá.

Vynucené tržní hospodářství

Tento úspěch vzešel z nutnosti. V 90. letech klesla průmyslová výroba v KLDR na polovinu a kolaps zemědělství vedl k hladomoru. Valná většina Severokorejců přežila díky tomu, že se vytvořila nelegální tržní ekonomika. Neměli na vybranou. Když byly regály s potravinami v místních obchodech prázdné, staly se z přídělových lístků bezcenné cáry papíru.

Toto soukromé podnikání začalo v malém. Zemědělci si začali pěstovat vlastní úrodu na políčkách na horských svazích. Dělníci začali používat (nebo krást) vybavení ze státních továren k výrobě vlastních produktů. Někteří lidé si otevřeli tajné restaurace, jiní neoficiální krejčovské dílny. Tržiště, která do té doby režim sotva toleroval, začala fungovat otevřeně.

Jak se dalo očekávat, někteří zástupci této nové severokorejské "podnikatelské třídy" relativně zbohatli a začali se poohlížet po lukrativnějších příležitostech. Objevily se soukromé dílny, hospody a restaurace.

Pchjongjang: Luxus teplé vody

Někteří pozorovatelé, kteří připouštějí, že se podmínky zlepšují, tvrdí, že podobné změny jsou omezené jen na Pchjongjang. Ale dostupné důkazy naznačují, že život se mění k lepšímu i na venkově.

Umírněné reformy zahájené v tichosti v roce 2012 umožnily další přeměnu zemědělského sektoru. Severokorejští farmáři nyní smějí zaregistrovat své rodinné příslušníky jako své zaměstnance, a pak si mohou ponechat pro vlastní potřebu třetinu toho, co vyprodukují. Zbytek odvádějí státu.

Není pochyb, že Pchjongjang byl, je a bude privilegovaný a jeho obyvatelé si užívají věci, které by lidé na venkově považovali za nepředstavitelný luxus, například příležitostně tekoucí teplou vodu. A během posledního desetiletí se propast mezi Pchjongjangem a venkovem ještě zvětšila.

Dalo by se předpokládat, že příznivější ekonomické podmínky by mohly poskytnout severokorejskému režimu oddechový čas. Ale revoluce jen zřídka vypuknou, když jsou lidé zoufalí; mnohem častěji je rozpoutávají lidé, kteří věří, že by život mohl být podstatně lepší pod jiným vedením.

Zdroj: ČTK