Česká (ne)solidarita: Záchranná síť pro nejchudší je stále níže

Jasné vodítko vidím v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: "Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek." Abychom ovšem toto vodítko mohli používat v praxi, musíme stanovit, jak konkrétně vypadá hranice hmotné nouze (co jsou základní životní podmínky, například o jaké konkrétní objemy zboží a služeb se jedná), a tedy jaký finanční příjem při aktuálních cenách musí člověk mít, aby se držel právě na této hranici a do hmotné nouze nespadl. Na úrovni tohoto příjmu je pak potřeba zavěsit "záchrannou síť", tedy nastavit sociální dávky tak, aby příjem žádné domácnosti neklesl pod tuto úroveň.

Chceme-li určit, v jaké výšce (ve smyslu dostupného objemu zboží a služeb) by podle české společnosti měla záchranná síť viset, jednou možností je podívat se na částku, která podle aktuálně platné legislativy odpovídá existenčnímu minimu (částka se týká všech výdajů domácnosti kromě nákladů na bydlení).

Zvolíme-li tento přístup, zjistíme velice zajímavou věc. Představa české společnosti o vhodné úrovni umístění záchranné sítě není v čase neměnná. Čekali bychom, že celkové reálné bohatnutí společnosti povede spíše k posunům této představy nahoru. Skutečnost je ale opačná, společenská představa o příjmu chránícím před hmotnou nouzí – o inflaci očištěná hodnota existenčního minima – v posledních patnácti letech postupně převážně klesala.

Například v lednu 2007 existenční minimum činilo 2 020 Kč. Spotřebitelské ceny se od té doby zvýšily o dobrých 55 %, a pokud bychom se tedy chtěli dodnes držet představy, kterou jsme o vhodné výši záchranné sítě měli v lednu 2007, existenční minimum by nyní mělo činit 3 128 Kč. Ve skutečnosti ovšem (po úpravě od 1. dubna 2022) jde jen o 2 740 Kč. Aktuálně platná výše záchranné sítě ve smyslu existenčního minima je tedy při současných cenách o 388 Kč na měsíc níže, než by měla být podle hypotetické valorizace částky stanovené od ledna 2007.

V relativním vyjádření lze říci, že jsme ochotni ty nejchudší nechat příjmově klesnout o 13 % níže než v roce 2007. (Jen dodám, že u životního minima by byl výsledek v procentuálním vyjádření velice podobný.)

Tento dlouhodobý nezájem o udržování výše, na níž je umístěna záchranná síť v rámci dávkového systému, je zřejmě jednou z cest (bohužel nevhodných), jak společnost reagovala na pocit, že dávky jsou masově zneužívány a že úřady nejsou schopny tomuto zneužívání učinit přítrž. Další formou reakce bylo vybudování atmosféry, že žádat o dávky v hmotné nouzi je ostuda, že je to projev buď lenosti a vykutáleného podvádění, nebo trapné neschopnosti se o sebe postarat.