Pavel Kysilka: Čtvrt století zkušeností centrálního i komerčního bankéře ve 24 odpovědích

25 let zkušeností

Během své dosavadní kariéry jste prošel působením v akademické sféře, centrální bance a komerčním sektoru. Co vám tato profesní posloupnost dala? Byla ve světě financí spíše výhodou, nebo přítěží?

Měla velkou logiku. Akademický základ se prolínal s následnou odpovědností za měnovou politiku a regulaci v České národní bance.Ty pak silně podpořily působení v bankovním byznysu.

V České spořitelně jste začal působit brzy poté, co byla privatizována. Uvádí se, že zahraniční vlastníci přinesli českým bankám kromě kapitálu také vysoký standard firemní kultury, řízení rizika, orientace na klienty nebo marketingu. Jaká je v této oblasti vaše osobní zkušenost?

Vstup strategických investorů do bank jsem bezvýhradně podporoval již v ČNB. Realita ukázala, že se celá trojka - Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB - dokázala během tří let transformovat ze zaostalých ztrátových obrů v moderní banky. Po tomto velkém skoku už ale bylo primárně rolí lokálních manažerů udržet výkonnost a inovovat. Dnes se všechny bankovní skupiny, které u nás působí, učí využívat koncernových inovačních a nákladových synergií. A upřímně řečeno, více o nich zatím mluví, než aby předvedly přesvědčivé výsledky. To je škoda, ale zároveň velká šance a jediná cesta do budoucna. Zvláště když vezmeme v úvahu roli technologických inovací a obrovských nákladů regulace.

Někdy se stále ještě objevují diskuze, zda bylo načasování privatizace bank správné, zda k prodejům nemělo dojít dříve. Jak se na to s odstupem let díváte?

Stejně jako tehdy. Banky měly jít do privatizace v první polovině 90. let. Nebyla k tomu ale až na pár čestných výjimek vůle mezi politiky a ani v převládající konzervativní části bankovní rady.

V komerčním bankovnictví jste působil patnáct let. Jak se bankovnictví za tu dobu změnilo? A co vás za tu dobu nejvíce překvapilo?

Teď se asi můžeme poplácat po zádech za věci, o kterých se nám před dekádou ani nesnilo, v prvé řadě za banku v mobilu. Ale z pohledu toho, před čím stojíme v oblasti digitálních technologií a životního plánování, to není více než kosmetika. Celá banka, všechny její transakční a prodejní procesy budou dostupné on-line a vejdou se do mobilu. V něm bude i základní on-line poradenství. Přes všechnu snahu se navíc banky příliš nepohnuly ani ve srozumitelnosti a vlídnosti komunikace. Zlepšily sice svůj jazyk, ale to je vlastně chyba. Měly ho vyhodit a nahradit jiným. Od domácího doktora i bankéře bude nová generace chtít prediktivní, preventivní, permanentní, proaktivní a participativní životní poradenství postavené na důvěře. A nikoli do doktorské či bankéřské latiny zabalené reaktivní vnucování léků, zákroků či finančních produktů.

Kolik se toho podle vás změnilo v regulaci a dohledu ČNB nad finančním trhem od doby, kdy jste v centrální bance působil? A jak se změnil váš pohled na činnost dohledu ČNB, když jste odešel do soukromé sféry?

To je nebe a dudy. Za nás se dohled ČNB učil za pochodu, byl, pokud vůbec něco, reaktivní a neefektivní. Zkušenosti a profesionalita ho mezitím vynesly o hodně pater vzhůru. To platí i pro jeho dialogový a preventivní přístup, v němž klade důraz na předcházení problémům a zajímá se o smysl a účinnost řešení, která banky přijímají.

Měnová politika

V čele ČNB jste zažil období konce režimu pevného měnového kurzu v roce 1997 a zavádění režimu cílování inflace. Jak se na toto rozhodnutí díváte zpětně? A vidíte dnes nějaké životaschopné alternativy k režimu cílování inflace?

Když jsme opustili pevný kurz koruny, tak jsem byl šťastný, že konečně budeme moci uplatňovat čisté měnové cílení nezašpiněné něčím, s čím se principiálně nemůže snést a také nesneslo. Mladí v ČNB ale energicky tlačili alternativu měnového cílení v podobě cílování inflace. Ta se mi paradoxně zalíbila. Cílování měnové zásoby bylo sice čistým řešením po opuštění kurzového cíle, ale 99 % veřejnosti nic neříká. Jeho nesrozumitelností se vzdáváte mocného kanálu měnové politiky – řízení očekávání byznysu a veřejnosti. Proto jsem se stal zastáncem cílování inflace. A nakonec i hlasem, přišli jsme s ním, když jsem byl v čele ČNB.

Význam silné přesvědčivé komunikace ve všech oborech včetně centrálního bankovnictví stále roste, proto dnes nevidím lepší alternativu. Mimochodem, ČNB byla první centrální bankou na světě, která zavedla, a to úspěšně, cílování inflace za situace vysoké inflace a potřeby jejího zásadního snížení.

Vaše jméno je spojováno s hladkým rozdělením společné měny Československa v roce 1993. Stále se jedná o velmi výjimečnou událost, snad jen v 60. letech minulého století došlo k oddělení měny mezi Singapurem a Malajsií. Jejich měnová odluka však nebyla příliš pozitivně přijata. Neobávali jste se podobné situace? A je dnes něco, co byste v tomto dělení měny udělal jinak?

Kdyby se dnes psal rok 1993, neudělal bych jinak naprosto nic. Byl to skvěle fungující stroj. Dnes bych musel změnit spoustu věcí, v prvé řadě formu dialogu s vládou, parlamentem a všemi zapojenými institucemi, protože tyto světy se zásadně proměnily. Nedávno mě "pan profesor", tehdejší premiér, pokáral, že až nyní mu dochází, jak jsem s týmem odluku příliš připravoval a designoval za "jejich zády". Jedním obočím se mračil, druhým usmíval. Rozumím oběma. Nesl politickou odpovědnost. My jsme ale byli pod velkým tlakem přesunů likvidity ze Slovenska do Čech a každý den byl kritický. Díky hladkému průběhu odluky, kterou on sám pak nazval národním happeningem, nakonec získal kladné politické body.

A pozor, byla to tehdejší politická reprezentace, která se přes odpor ČNB stala architektem natolik nesmyslné česko-slovenské měnové unie, že dnešní defekty evropské měnové unie jsou proti tomu jako rýma proti zápalu plic. Společná měna řízená dvěma měnově nezávislými centrálními bankami, to je opravdu učebnicový kandidát na ekonomickou absurditu století.

V poslední době se hodně vedly debaty o tom, zda je tato naše zkušenost přenositelná na Řecko a v budoucnu případně i na další země eurozóny. Jaký je váš názor?

Technicky a organizačně ano, vnitropoliticky a mezinárodněpoliticky v žádném případě.

Jak se díváte na eurozónu? Změnil se nějak váš názor na tento projekt?

Suboptimalita takto sestavené eurozóny je všem jasná, ani se nikdo nepokouší tvrdit opak. Vůle k nápravě, tedy například k zavedení fiskální unie, je dnes politicky zmrazená. Schůdnější a možná dostačující, byť kompromisní alternativou může být přijetí principů tvrdé rozpočtové disciplíny na národní úrovni všech zemí eurozóny. To říkám jako ekonom, jakkoli jsem si vědom, že okamžitě vzniká otázka vnitropolitické přijatelnosti tohoto principu a mezinárodní vynutitelnosti jeho dodržování.

Jen připomínám, že takový princip by pro aktuálně rychle ekonomicky rostoucí Česko znamenal vytváření poměrně výrazného rozpočtového přebytku jako rezervy pro horší časy v situaci, kdy odevzdáme kurzovou a úrokovou politiku do Evropské centrální banky. A ani u nás, nemluvě o mnoha dalších zemích, pro to nevidím žádnou chuť. Nemám na mysli jen tradičně nedisciplinované země jižní evropské periferie. Prvními, kdo roztrhal proevropský pakt stability a růstu, byly proevropské Německo a proevropská Francie. Neexistuje jediná záruka, že to nezopakují, kdykoli se jim to bude vnitropoliticky hodit.

Česká republika se na rozdíl od Maďarska či Polska vyhnula problému hypoték denominovaných v cizích měnách. Do jaké míry se na tom podle vás podílela naše měnová politika, umožňující díky rychlé dezinflaci nízkou hladinu nominálních úrokových sazeb, a do jaké míry chování českých bank?

Dezinflace konce 90. let byla samozřejmě klíčová. Ale už předtím, v době dvouciferné míry inflace, jsme v ČNB vůči bankám zavedli regulaci otevřených devizových pozic, a získali tak čas, než se podaří vynulovat inflační diferenciál. Je ale hrozné, že do této školácké pasti zaletěli centrální a komerční bankéři třeba v Maďarsku nebo Polsku. Zdestruovali svojí tupostí pověst nejen svou, ale celé naší komunity. Ukázali, že se neumějí vyhnout ani jednomu z elementárních učebnicových rizik. Přenosem devizového rizika na klienty si sami neúměrně navýšili kreditní riziko, které jim nakonec způsobilo velké ztráty.

Považujete současné prostředí velmi nízkých úrokových sazeb za riziko pro stabilitu bank v budoucnosti? Jak se v takovém prostředí dělá bankovní byznys?

Byznys se dělá skvěle. Samozřejmě že vše dynamicky roste, když je to levné či zdarma. Finanční výsledky naopak trpí. A to je i národohospodářský problém. Banky totiž potřebují tvořit zisky pro horší časy. A zisky mají dramatickou tendenci klesat, za čímž stojí deflace, destruktivní konkurence nejen mezi bankami, ale i mezi bankami a nebankami, a dále extrémně drahá regulace. Je to mimochodem věc k zamyšlení i pro regulátory. Nechají banky vkročit do dalších oblastí, zejména kyberbyznysu, aby obstály a nemuseli jsme je zachraňovat z veřejných zdrojů?

Jako vědecký pracovník jste se zabýval problematikou hospodářské politiky v širším kontextu. Zažil jste složité období koordinace měnové a fiskální politiky ČR v období okolo měnové krize v květnu 1997. Jaké jsou vaše představy o "optimálním modelu" fungování vztahu mezi vládou a centrální bankou dnes, v období celosvětově nízkoinflačního (až deflačního) prostředí, rostoucího soukromého i veřejného zadlužení, nulových (či dokonce záporných) úrokových sazeb a rostoucí nejistoty ohledně zdrojů stabilního hospodářského růstu ve světě?

To je na esej, nebo spíše na knihu. Mnohé zájmy a cíle vlád a centrálních bank jsou shodné nebo blízké, některé – alespoň v krátkém časovém horizontu – protichůdné. Vždy existuje příležitost ke konstruktivnímu zdravému napětí, které může korigovat extrémy na obou stranách a hledat společný směr. Ve finanční politice se mohou obě strany vzájemně doplňovat a podporovat, nebo přetlačovat. Sklon politiků svádět problémy na jiné instituce, preferovat krátkodobé populistické kroky, podobně jako případný fundamentalismus či purismus na straně centrálních bank mohou být zdroji destruktivní nekooperace. Nad chováním centrálních bank samozřejmě bude vždy viset otázka motivace jejich představitelů, transparentnosti a reality skládání účtů.

Bankovní regulatorní tsunami

Nakolik se podle vás podařilo tvůrcům regulace novými pravidly postihnout příčiny finanční krize?

Evropská regulace, jako ostatně vždy, spíše řeší příčiny minulé krize, byť má řadu i vpřed hledících parametrů. Na co vezměme jed, je to, že finančním krizím se nevyhneme žádnou regulací. Naopak, v důsledku přebujelosti té dnešní a svalnatých slov a falešných očekávání kolem ní budeme krizí zaskočeni. A bude možná i prudší, protože regulace nyní vzbuzuje klamavý pocit bezpečí a o to více podněcuje neodpovědné jednání vlád, firem, investorů a domácností.

Jak jste přistupoval k seznámení se s regulatorními novinkami vy osobně? Přece jen jsou to stovky stran textu.

Snažím se porozumět souvislostem a logice. A také najít cesty jakžtakž nákladově rozumné a efektivní implementace. Skoro neřešitelné.

Regulatorní změny probíhající posledních několik let jsou skutečně mimořádné. Pozoruhodné je, že teprve nyní, když velké množství norem již vstoupilo v platnost, byl iniciován takzvaný fitness check, tedy analýza toho, zda se podařilo v regulaci správně nastavit rovnováhu mezi parametrem finanční stability a respektem ke svobodě podnikání. Nepovede to podle vás zase jen k dalším regulatorním iniciativám?

Respekt ke svobodě podnikání to prohrává na celé čáře. Hrozba stále další regulace je reálná. Proto se musíme vrátit k velmi elementární principiální diskuzi. Vůle k ní ale přijde, jak to vždy v demokracii chodí, až po té nejhlubší z příštích krizí.

Na různých diskuzních fórech se objevují hlasy, které volají po odbourání veškerých bariér pro volný pohyb likvidity uvnitř bankovních skupin. Takové názory přinášejí zejména tvůrci evropské politiky, ale sekundují jim též někteří představitelé velkých bankovních skupin. Jak se k této myšlence stavíte se svými zkušenostmi centrálního i komerčního bankéře vy osobně?

Umím si představit, jak se v nejednom členovi bankovní rady tluče bytostný liberál s ochráncem zájmů lokálního bankovního sektoru a ekonomiky. To jim ukládá zákon. Toto nikomu nezávidím a mám jasnou interpretaci tohoto rozporu. Volný pohyb zboží, práce, služeb, peněz a kapitálu je obrovskou hodnotou. Polovičatost a asymetričnost jeho implementace v Evropě a jeho skryté či otevřené torpédování za poslední krize ze strany národních vlád, které jinak nešetří proevropskou rétorikou, nutně vedou i bytostného liberála k pragmatické obezřetnosti. Pokud všichni kolem budou nejen kázat, ale i nosit liberální nadnárodní "kabát", pak ho můžeme nosit i my. Jinak vždy zvítězí pragmatická a bližší národní "košile".

A co takzvaná bankovní unie? Je to pro Českou republiku podle vás atraktivní koncept, zejména s ohledem na vztah "pravomoci - odpovědnost - spravedlivé sdílení nákladů"?

Zkušenost nás naučila přísně rozlišovat mezi principiálně správnými koncepty a jejich špatnou realizací a porušováním. Myšlenka společných pravidel, společného dohledu nad jejich dodržováním a společných záchranných fondů a principů je hezká věc, ale teprve kvalita obsahu a naplnění těchto principů ve všech tak důležitých detailech jsou tou klíčovou věcí.

Dal byste v průběhu krize přednost tomu, aby české dcery bank z eurozóny nebyly u nás dohlíženy lokálně (Českou národní bankou), ale společným regulátorem pro eurozónu (Evropskou centrální bankou)?

I zde platí, a stále znovu se o tom přesvědčujeme, že není správné posuzovat formu bez jejího konkrétního obsahu. Primární je to, kam a jak regulace a dohled směřují, ne kdo je vykonává.

Zkušenosti bankéře

Pohybujete se v českém bankovnictví od samotné transformace české ekonomiky a vzniku českého finančního trhu. Zkuste říci, v čem je u nás za posledních dvacet pět let nejviditelnější změna v postavení a fungování centrální banky a bank komerčních?

Obě strany jsou dnes velmi emancipované, mezinárodně uznávané a úspěšné, vycházející právem jako silná stránka ekonomiky v mezinárodních srovnáních. Nic z toho v 90. letech neplatilo.

Jaké jsou dnes dle vašeho názoru silné a slabé stránky českého bankovního sektoru?

Síla sektoru je v silné kapitalizaci, likviditě, konzervativním profilu, obezřetném řízení rizik a v ostré vnitřní konkurenci, která je skvělá pro klienty a ekonomiku. Slabé stránky sdílíme se zbytkem světa. Jsou to vesměs měkké dovednosti, třeba v oblasti klientské komunikace a poradenství. Technologicky jsme na průměru a bude zajímavé sledovat, co se na tom během digitální revoluce změní.

Český bankovní trh je velmi konkurenční, přičemž vstup na něj je kvůli regulaci relativně nákladný. Přesto to vypadá, že několik nových bank našlo svou parketu. Uchytily se, klepou na dveře střední velikosti a začínají přinášet svým vlastníkům zisk. Domníváte se, že je u nás prostor pro další nové hráče? A není to jen o tom, že někteří noví hráči na trhu vsadili na agresivnější marketing a spotřebitel stále ještě snadno podléhá svodům reklamy?

Marketing je u nich opravdu agresivní a náklady na něj v relaci k jejich velikosti obrovské. Někteří noví hráči výborně zvládají klientskou komunikaci a staví na ní do velké míry svůj brand, což je správné. Užitková nabídka se příliš neliší od tradičních bank, spíše zaostává. Jejich největší šancí je byznysová integrace ve velkých celcích definovaných vlastnickým propojením.

Budoucnost bankovnictví

Nedávno jste se vrátil z inspirativní cesty do Silicon Valley a Wadi. Vzápětí jste publikoval až euforické texty o svých dojmech. Opravdu přinese digitalizace takovou změnu do našich životů?

Silicon Valley i Wadi jsem navštívil opakovaně, protože pouze tehdy, když konkrétní inovace a mozky vidíte na místě, poznáte, co se bude brzy dít třeba v technologických inovacích, obchodních modelech, marketingu a prodeji. Dám ruku do ohně na to, že změna bude větší, než si kdokoli z nás umí představit, bude mít dramatičtější dopad na náš život, než umíme dohlédnout, a že přijde daleko dříve, než si myslíme. Naše zkušenost a skutečnost se ve všem změní ještě před koncem této dekády.

A platí to o všech oborech - o robotizované výrobě, interaktivní medicíně, energetice, finančnictví, bezpečnosti, automobilovém průmyslu a tak dále. Jejich tradiční modely budou destruovány, spousta produktů a služeb bude zdarma, digitalizace přinese masivní demokratizaci spotřeby a dematerializaci či delokalizaci do našich životů - služby budou dostupné teď a tam, kde zrovna jsem. A vejdou se do mobilu. Ne nadarmo se inovace spojené s digitální revolucí označují jako 6D. Slova, kterými jsem je právě charakterizoval, začínají v angličtině i češtině na "d".

Mladá generace má ráda nové technologie, což je dobrá zpráva a příslib, že digitalizace bude mít své zastánce a uživatele i nadále. Ale zdá se, že odvrácenou stranou jejich nadšení pro vše digi je to, že je zajímají nejvíce pohodlí služby a její cena, méně pak už to, kdo ji poskytuje. Takže na jednu stranu si chtějí banky udržet klienty individualizací vztahu, na stranu druhou to vypadá, že zejména ti mladí se ze všeho nejraději procházejí v digitálním, skoro až anonymním finančním supermarketu. Není to ve vzájemné kontradikci? A nepředznamenává to konec tradičního bankovnictví?

Přístup k digitálnímu supermarketu, kdy většinu lidí zajímá pouze "co", ale už ne "od koho", bude mít jepičí život. Až se kyberprostor zaplaví nářky těch, kteří se spálili, budou se všichni zajímat, kdo jim tu skvělou aplikaci nabízí, jak zachází s jejich osobními daty, jak garantuje věrohodnost třeba kreditního ratingu, který prodává. Naučíme se odebírat, stahovat, kupovat od těch, kteří mají zájem na kybertrhu prosperovat dlouhodobě. Kredibilita a vztah znovu získají svoji hodnotu. To povede k čištění a ke koncentraci kybertrhu. Ne nadarmo se říká, že v kyberprostoru bere vítěz vše. To naštěstí nezadusí startupovou kulturu. Jejich skvělé nápady ale ve značné míře skoupí ti velcí a důvěryhodní. V digibyznysu nás prostě čeká normální proces učení. A bankou budoucnosti bude digitální, technologicky průbojná a permanentně inovující, důvěryhodná, transparentní a poradensky orientovaná organizace.

Na závěr nám dovolte jednu osobní otázku, kterou přesto spojíme s vývojem ve světě financí. Kolik kilometrů jste v roce 2015 ujel na kole? A měl jste u sebe vždy hotovost, nebo již plně spoléháte na jinou formu plateb?

Na začátku sezóny jsem najel tisícovku na silničce v Kalábrii. Pak další tři tisíce o víkendech a dovolených na horském kole převážně na Šumavě, Vysočině, Křivoklátsku a v Dolomitech. V zadní kapsičce vozím platební samolepku na mobilu, jistím se platební kartou a bohužel stále i hotovostí pro většinu z těch vietnamských krámků, které jsou v Česku příjemnou víkendovou jistotou.

Rozhovor vyšel v jednom z posledních čísel magazínu Bankovnictví.