Čemu lidé často nerozumí, když se mluví o státním dluhu

V USA nedávno vyvolala rozruch titulní strana magazínu Time, na němž byla veliká cifra 42 998,12 USD s upozorněním, že je to suma, kterou by měl zaplatit každý Američan, aby byl splacen dluh země. Podobné věci zaujmou a čtenost roste, čtenáři z nich ale následně zrovna moudří nejsou.

Strach je skvělý manipulátor, ale nenaučí ničemu. James Grant tehdy v článku popsal několik základních věcí týkajících se státního dluhu, ale nevyhnul se chybám. Ty se pokusil vysvětlit jeho kolega Taylor Tepper na webu magazínu Money (mimochodem rovněž vlastněného společností Time Inc.).

1. Vládní finance nejsou rodinné finance

Podle Granta je to s vládními financemi podobné jako s těmi rodinnými, ale sám nakonec přiznává, že vláda má k dispozici centrální banku, která jí pomáhá s řízením měny, úrokových sazeb a celé ekonomiky. Tento rozdíl dává vládě mnohem větší volnost a flexibilitu při řízení svého dluhu, než má běžná rodina. Platí to zejména dnes, kdy spolupráce vlád a centrálních bank funguje na poněkud pokročilejší úrovni, než bývalo běžné.

Rozdíl je zejména v možnosti se zadlužovat. V obdobích slabosti ekonomiky, kdy roste nezaměstnanost, má více lidí problém dostat úvěr, zejména když přijdou o zaměstnání. Vláda má naopak lepší podmínky, protože úroky klesají, a to i u vládních dluhopisů, takže náklady na dluh jsou nižší.

Další výhodou centrální banky je její potenciálně "nekonečná existence". Pokud dlužník zemře, jeho dluhy musí někdo zaplatit. U státu, respektive vlády, toto riziko nehrozí, atak si může půjčovat prakticky donekonečna. U většiny vlád je jasné, že své dluhy nesplatí, mohou se pouze pokusit snižovat své extrémně vysoké zadlužení.

2. V porovnání s domácnostmi na tom není státní dluh USA zatím tak špatně

Šetření je dnes v kurzu. Oblíbenou formulkou posledních let je poměr státního dluhu (nebo vládního dluhu) k HDP. Státní dluh USA na konci roku 2015 byl 13,1 bilionu dolarů (respektive 18,1 bilionu dolarů), což znamená 73,7 % (respektive 101,9 %) HDP země. Tento poměr celkem rychle narůstá, ve srovnání s domácnostmi je ale vlastně stále snesitelný. Průměrná americká domácnost má hypotéku ve výši 168 tisíc dolarů při průměrných příjmech (medián) necelých 55 000 dolarů ročně. To znamená poměr dluhu (a to jsou pouze hypotéky) k "osobnímu HDP" více než 300 %.

Státní dluh ČR naopak patří mezi nejnižší a v roce 2015 byl "pouze" na úrovni 37,4 % HDP (veřejný dluh 41 %) a poslední dva roky se poměr díky výraznému posilování ekonomiky snižuje. V Česku je průměrná hypotéka kolem 1,9 milionu korun, průměrný roční příjem domácnosti v přepočtu na osobu je 157 620 Kč, a to znamená, že dluhy domácností, a to je pouze u bydlení, tvoří více než 1 200 % "osobního HDP".

Nejde ani tak o to, jaký je poměr dluhu k příjmům, jako spíše o schopnost splácet své závazky. U amerických domácností banky vyžadují, aby jejich náklady na dluhy nepřekročily 36 % ročního příjmu. U americké vlády to v roce 2015 bylo 7 % (náklady na dluh 255 miliard dolarů, příjmy 3,2 bilionu). V roce 1995 to bylo 17 %.

3. Domácnosti nejsou jen oběťmi dluhu, mohou z něj těžit

Vláda si sice půjčuje na první pohled mnoho peněz, ale určitá nezanedbatelná částka, alespoň v USA, se půjčuje na vládní programy, jako je sociální zabezpečení a podobně, takže státní dluh tvoří "pouze" zmiňovaných 13,1 bilionu dolarů z celkového vládního dluhu 18,1 bilionu dolarů. Zbytek Američané vlastně dluží sami sobě. V ČR tvoří státní dluh kolem 90 % celkového zadlužení.

A to není vše. Další poměrně velké položky státního dluhu drží penzijní fondy, podílové fondy a jiné instituce, prostřednictvím nichž do státního dluhu investují i retailoví investoři. Vzhledem k poklesu úroků a růstu cen dluhopisů mohli drobní investoři ve fondech nakupujících dlouhodobé státní dluhopisy USA podle Morningstar vydělat v posledních deseti letech 7 % ročně, u střednědobých dluhopisů to bylo kolem 5 % ročně. Akcie velkých amerických společností za tu dobu vynesly kolem 6 % ročně, což z amerického dluhu dělalo ve stejném období zajímavou investici.

Rovněž v ČR měla vláda v minulých letech tendenci "namočit" do státního dluhu občany, ale slibované výnosy postupně razantně klesaly a soudě z výpočtu výnosů v posledních tranších to nebylo pro investory žádné terno. Například v Japonsku většinu státních dluhopisů drží domácnosti a i přes astronomické zadlužení je země považována za mnohem méně rizikovou než jiné, byť méně zadlužené země.

4. Snižování dluhu nemusí být vždy ku prospěchu

Ožehavé téma. Je pravda, že mnozí ekonomové zastávají názor, že je lepší rostoucí dluh, který podporuje ekonomiku, než opak. Což se, zejména v době po finanční krizi, ukazuje jako jediné možné řešení. Jde o to, že peníze nalévané do ekonomiky by se neměly ztrácet, ale měly by podporovat ekonomiku (i když ne všude to funguje, jak bychom si m i zmínění ekonomové představovali).

Tepper ve svém článku cituje Williama Bernsteina, autora známé knihy The Four Pillars of Investing, který k tomu uvádí, že "vzhledem k tomu, USA jsou finančně soběstačné, ale jejich občané nejsou, soukromý dluh je mnohem nebezpečnější než ten státní. V Clintonově éře jsme viděli přebytek rozpočtu s odpovídajícím nárůstem soukromého dluhu, ale nefungovalo to". A dodává, že rostoucí soukromý dluh hrál velkou roli nejen v jedné, ale rovnou ve dvou finančních bublinách – akciové a nemovitostní –, které vedly až k finanční krizi.

Tepper i Bernstein ještě argumentují, že jsou státní dluhopisy mimo jiné i dobrým nástrojem diverzifikace snižujícím riziko pro mnoho investorů, a to jak retailových, tak zejména institucionálních. Bez nich by se museli investoři poohlédnout po jiných nástrojích, včetně firemních dluhopisů, které jsou ovšem jako třída aktiv vnímány jako rizikovější.

5. Ačkoli úroveň dluhu není kritická, jde stále o důležitý problém

Grant si po publikování článku v Time vyslechl hodně kritiky, přičemž mnozí argumentovali tak, jako kdyby vysoký dluh neměl být nikdy považován za velký problém. Hlavním argumentem je možnost prakticky neomezeného tištění dolarů a z toho plynoucí jistota, že dluhy budou splaceny. Někteří sice počítají s hrozbou vysoké inflace, ale nepovažují ji za neřešitelný problém. To samo o sobě ale znamená problém, protože bagatelizování jakékoli hrozby do budoucna může vést k velkým nepříjemnostem v ekonomice i životě domácností. 70. léta minulého století v USA jsou odstrašujícím příkladem.

Dalším často zmiňovaným problémem je nafouknutá rozvaha centrální banky, která historicky nemá obdoby. S biliony dolarů v dluhopisech ve svém portfoliu bude muset Fed jednou něco dělat, a to bez toho, aby to mělo neblahý vliv na trhy a růst inflace. Nikdo zatím neví, jak na to.

Zdroj: Time