60 let poté: Proč Evropa neslaví aneb Zamíří národní vlaky do Bruselu?

Aktuální vývoj evropské integrace nabízí vpravdě bizarní momenty. Letošní březen je měsícem, kdy si připomínáme 60 let od podepsání Římských smluv, zřejmě nejvíce klíčové jednorázové události, kterou dosavadní historie evropského sbližování se nabídla a která tuto historii naostro odstartovala (přesněji od začátku roku 1958, kdy v přímé návaznosti na smlouvy vzniklo Evropské hospodářské společenství).

Přehled smluv Evropské unie, zdroj: Wikipedia

Proč není nálada na oslavy?

Připomínáme, nikoli slavíme. Slavili jsme ještě před deseti lety půlstoleté výročí, během posledních deseti let ale důvod ke slavení jaksi vyprchal. Přitom při nezaujatém pohledu by stále bylo co slavit. Spousta vymožeností, kterých za toto období bylo dosaženo, je vnímána jako samozřejmost. Dost lidí by se ale divilo, pokud by tyto výdobytky ze dne na den zmizely.

Mluvím zejména o volném pohybu. Nejen osob, ale i zboží, kapitálu a v jistém ohledu též služeb. Mluvím o tisících společných projektů, jež posílily pojítko mezi zeměmi, které toho do té doby příliš společného neměly. Zvláště západní státy dokázaly na této platformě do značné míry propojit své síly a identifikovat politické hranice mezi nimi je dnes mnohdy těžké. Jednorázový rozpad toho všeho by vrátil Evropu o mnoho desetiletí zpět.

A přesto by bylo letos pokrytecké nějak bujaře slavit, protože na to prostě není nálada. Ta se v uplynulém desetiletí prudce zhoršila, když lidé dali přednost tomu, aby projektu evropské integrace nasadili psí hlavu. Je zřejmé, že v řadě případů oprávněně. Je současně zřejmé, že její nosné myšlence nikoli. Unijní instituce mnohdy nectily princip subsidiarity a do sfér, které by přirozeně patřily národním státům a řešením přijatých na jejich úrovni, se necitlivě vkrádaly. Vymýšlely pseudotémata jen proto, aby vykázaly nějakou činnost.

Je též pravda, že zvláště v poslední dekádě minulého a v té první nového milénia si ukously příliš velké sousto, jež nedokázaly bezbolestně strávit. Ukázalo se, že spustit pouhých šest let po spuštění Jednotného vnitřního trhu ještě náročnější (a politicky ještě podbarvenější) projekt Hospodářské a měnové unie a za dalších pět let se vrhnout do historicky největšího rozšíření, které kdy unie zažila a zažije a které výrazně rozšířilo nejen ekonomické, ale i společenské a kulturní rozpětí a posílilo unijní rozmanitost, bylo příliš náročné. Náročné na to sladit noty a uchovat si akceschopnost.

Brexit jako (poslední) varování?

V době, kdy si připomeneme uzavření Římských smluv, bude s vysokou pravděpodobností spuštěn proces odchodu Spojeného království z Evropské unie, jednoznačný to důkaz, že závěr oné šedesátky není prožíván s pocity úspěšnosti. Věřme, že je to jen mezičas umožňující zlepšení, nikoli konec závodu.

Volba mezi úspěchem a neúspěchem se totiž stala málo racionální a naopak vysoce emotivní. Kdyby rozum převládl, přistoupili by tehdejší vůdci Británie loni v únoru na uzavření dohody, která měla podobu záchranného kruhu a která byla pro ně asymetricky výhodná, umožňující řadu jejich pádných a důležitých problémů řešit v unijní celistvosti. V té době však již byl těžce politicky dotovaný vlak dezintegrace zřejmě rozjetý natolik, že zastavit jej nebylo možné.

Připomenutí si letošního šedesátého výročí má být spojeno s řadou zásadních aktivit, majících nynějšímu předivu evropských institucí nastavit pořádně ostré zrcadlo a navléknout nový kabát. Zkrátka nastínit, co s nimi dále. Uvidíme, zda se bude opět jednat o bůhvíkolikáté plané gesto, nebo pud sebezáchovy lídry donutí přijmout něco zásadního.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker se do fronty přihlásil jako první. Budeme zvědavi, zda z jeho úst je ještě schopna vyjít radikální myšlenka. Těžko ji totiž očekávat od čerstvě ustaveného předsedy Evropského parlamentu Antonia Tajaniho. To spíše od předsedy Evropské rady Donalda Tuska, jemuž však s blížící se dobou obhajoby jeho mandátu mocně okopávají židli jeho krajané.

Je zřejmé, že nečinnost v této atmosféře znamená faktický rozpad. EU se ocitá na své nejvážnější křižovatce za oněch šedesát let a svobodná volba jí umožňuje buď navázat na to dobré, nebo začít znova a jinak. Je současně pravda, že onen britský dezintegrační rychlovlak rozhodně nemusí být jediný. Po loňském britském Eurostar již na nástupišti čeká nizozemský Thalys, který může ještě na konci jara následovat francouzský TGV a na podzim německé ICE. Přejme si, aby tyto všechny nabraly směr Brusel. Ještěže celý tento volební rok završí Česká republika, která rychlovlaky teprve hodlá projektovat. A přejme si též, aby naše lokálka nepříjemně nepřekvapila.