Trump versus Čína: Na co dávat pozor při summitu (ekonomicky) nejmocnějších?

Donald Trump a Si Ťin-pching budou aktéry patrně nejdůležitější vrcholné schůzky od roku 1972, kdy se Richard Nixon s Henrym Kissingerem vydali do Pekingu za Mao Ce-tungem. Hovoří pro to postavení obou mužů i jejich zemí – Si je od dob Maa nejautoritativnějším vládcem země, která si zvyká na roli světové supervelmoci, Trump je rozporuplný a nevypočitatelný muž v čele země, která status jediné světové supervelmoci ztrácí každým dnem citelněji.

Jelikož běh událostí je řízen nejen nevyhnutelností dějin velkých, nýbrž i nahodilostí dějin malých, osobních, je potřeba schůzku dvou nejdůležitějších prezidentů vnímat také jako setkání dvou alfa samců, z nichž každý během ní má co získat, ale podstatně více může ztratit.

V hlavní roli sympatie

Nečekejme proto ze summitu v Mar-a-Lago mnoho konkrétních výstupů. Spíše půjde o to, zda Si a Donald dokáží navázat lidský kontakt a komu z nich to půjde více k duhu.

Za normálních okolností mají média sklon osobní vztahy politiků přeceňovat. Ronald Reagan a Michail Gorbačov nebyli zdaleka takoví kámoši, jak v 80. letech psal tisk rozradostněný uvolněním jaderného napětí. Tony Blair o dvacet let později položil kariéru na oltář spojenectví s Georgem W. Bushem, aniž by ho k němu vázalo jakékoli pouto osobních sympatií.

Když je ale prezidentem USA Donald Trump, muž nezatížený přemírou analytického uvažování, mohou osobní sympatie či antipatie aktérů hrát roli disproporčně důležitou. A protože vznik sympatií či antipatií dokáže jakoukoli oficiální komunikaci předběhnout, bude na prvních minutách setkání záležet ze všeho nejvíce.

Až tedy Si vystoupí z limuzíny, bude na něj Donald čekat, protože bude doma. Již to je svého druhu ústupek, jímž dávají Číňané najevo, že jsou ochotni jednat vstřícně. Před první schůzkou Reagana s Gorbačovem v ženevském zámku Maison de Saussure se mohli Američané přetrhnout, aby svého muže dostali na místo jako prvního, aby mohl šéfa "říše zla" vítat jako doma.

Mimořádnou roli bude mít podání ruky. Když nedávno přijel do Ameriky japonský premiér Šinzó Abe, svíral mu Trump ruku tak vřele a dlouho (19 vteřin, kdosi změřil), jako kdyby to byl ztracený bratr.

Když naopak jednal v Bílém domě s Angelou Merkelovou, podal jí ruku při setkání a při loučení, ale na výzvy fotografů k obvyklému ceremoniálnímu podání ruky v Oválné pracovně nereagoval. Zda to bylo opomenutí, nebo záměr, nikdo neví, v každém případě to však doma Merkelové zkomplikovalo život.

Co po sekvoji a lavičce?

Až budou mít prezidenti toto za sebou (možná Trumpovi někdo řekne, že ten šikmookej chlap, co přijede, má jistou důležitost, a je potřeba mu ruku podat), přijde řada na dárky. To je zvykem v Americe i v Číně. Nixon vezl do Pekingu tři sazenice sekvojí a Obama věnoval současnému pekingskému bossovi lavičku ze dřeva téhož stromu (na níž předtím seděli a mluvili), zatímco Si mu na oplátku přivezl láhev "národního likéru" a podepsaný basketbalový míč.

S lahví u Trumpa Si ovšem neuspěje, protože americký prezident je od svých 43 let (od roku 1981, kdy se jeho o osm let starší bratr Freddy upil) naprostý abstinent. Jestliže s Davidem Cameronem vypil pintu anglického piva (a dokonce vypadal, že mu chutná, což svědčí o jeho smyslu pro sebeovládání), s Trumpem se napije maximálně tak čaje. A právě čaj mu například deník South China Morning Post doporučoval přivézt do USA jako dárek.

Pak budou oba muži jednat a stolovat, stolovat a jednat a znovu obráceně. V podobných situacích bývá zvykem, že program se určuje podle toho, jak dlouho spolu oba hlavní aktéři vydrží, kdežto večeře je plánovaná pružně, ačkoli je hlavním ceremoniálním jídlem dne. S Obamou strávil Si během dvoudenního pobytu v kalifornském Sunnyside celkem osm hodin, což je mírně nadstandardní. Čím déle spolu oba muži stráví mezi čtyřma očima (nebo osmi, počítáme-li tlumočníky), tím pro zdar jednání lépe.

Ani golf, ani fotbal

Zda ovšem oba prezidenti během společně strávených hodin najdou společnou řeč, je druhá věc. Třeba se sportem to nejspíše nebude o mnoho lepší než s alkoholem – zatímco Si je fanouškem fotbalového Manchesteru United, Trump byl majitelem fotbalového klubu, ovšem řeč je o fotbalu americkém. Si nesnáší golf natolik, že jej svým podřízeným zakazoval hrát (zákaz přestal platit v roce 2013), kdežto Trump po celých USA a leckde po světě golfová hřiště vlastní.

A nakonec přijde na řadu tisková konference. Může jich být i více, u Trumpa nikdy nevíte, zvykem je ale pořádat jednu na závěr. Ačkoli je pravděpodobné, že verbálně se oba muži omezí na klišé, může jejich společné vystoupení leccos prozradit. South China Morning Post radí čínskému prezidentovi, aby se usmíval do obecenstva, ale ne na Trumpa. To mu má prý dodat na autoritě. Zároveň bude zajímavé sledovat, kdo z obou se po ukončení tiskovky ujme iniciativy a podá svému partnerovi ruku jako první. To by mělo napovědět, kdo měl více iniciativy i při jednání.

Největší riziko při střetu natolik rozdílných osobností (a navíc produktů natolik odlišných kultur) tkví v tom, že nikdo nebude chtít udělat chybu. Si je velice rezervovaný typ politika, nelze od něj proto očekávat, že by nosil havajské věnce a kovbojský klobouk jako třeba Ťiang Ce-min, jeho předchůdce z dob Billa Clintona. Může se stát, že bude tváří v tvář Trumpovi dělat, co umí nejlépe, tedy pokerovou tvář a vyjádření, jež západnímu uchu znějí jako prázdné floskule. V takovém případě by hrozilo, že netrpělivý Trump provede něco nečekaného.

Investice v první řadě

V sázce je přitom hodně. Pro Trumpa jsou klíčové čínské investice do americké ekonomiky. Za loňský rok čítaly 45,6 miliardy USD, trojnásobek objemu z předchozího roku. Podle některých propočtů to mělo za následek vznik 39 tisíc pracovních míst.

Kardinální otázkou zůstává vzájemný obchod. Trump v posledních týdnech zmírnil protičínskou rétoriku, kterou (mimo jiné) proslula jeho předvolební kampaň. Coby prezident odmítl zopakovat nařčení, že Čína manipuluje hodnotou vlastní měny, i hrozbu 20-45% dovozních cel na čínské zboží. Možná mu někdo řekl, že spousta dovezených čínských výrobků je součástí produktů, jež Američané s velkou přidanou hodnotou později znovu vyvážejí. Ale, jak bylo řečeno, u Trumpa nikdy nevíte. Právě tak to mají zařízené namátkou General Motors, Apple nebo Boeing. Každopádně by Trumpovi příliv čínských peněz pomohl splnit slib (jeden z mála, které přestály jeho inauguraci) o tom, že dá Američanům práci.

Kromě toho jsou tu otázky Tchaj-wanu (o němž na summitu nejspíše nepadne ani slovo), napětí v Jihočínském moři, kybernetické bezpečnosti, dodržování pravidel WTO a respektování duševního vlastnictví. To všechno jsou ale oblasti, kde Američané chtějí něco po Číňanech, nikoli naopak. To jen potvrzuje změnu gardu – čínský šéf jede přes Pacifik jako zastánce volného obchodu tváří v tvář protekcionisticky naladěnému americkému prezidentovi. V 19. století takhle jezdili po světě Britové, ve 20. století právě Američané. Volný obchod je zkrátka doménou těch, kteří mají navrch, a Trump na tom nic nezmění.