Proč nezaspat zmrtvýchvstání eura?

Euro opět v kurzu

Akcie eura stoupají. Zdaleka nejen optikou kurzového posilování, jemuž je věštěna delší než pomíjivá budoucnost. Především jde o to, že euro a eurozóna představují hlavní trumf nyní v Evropě opět silně pokoušené strategie vícerychlostnosti, která je dokonce jedním z pěti základních scénářů budoucnosti EU shrnutých v takzvané Bílé knize. Je patrná snaha pozvolna začleňovat do soukolí stále nová témata, přičemž hlavním rozhodovacím uzlem v jejich případě má být právě platforma eurozóny.

Pro lepší ilustraci poslouží názorný příklad: Nalézejme společného jmenovatele v sociálním rozměru Evropy, nicméně bylo by dobré najít ještě nějakého společnějšího pro země eurozóny. A kdyby třeba náhodou chtěl někdo, kdo eurem dosud neplatí, je tedy také vítán. Že by se ale nezúčastnila kompletní eurozóna, o tom nikde není ani slovo.

Taková je praktická ukázka postupu, který se týká řady dalších témat – fiskálního a rozpočtového (ve snaze vytvořit autonomní rozpočet eurozóny, který by mohl dosti zásadně změnit pozice na šachovnici například z pohledu získávání evropských fondů pro ty, kteří by zůstali vně eura), bankovnictví a finančního trhu, ale též například energetiky. A ve frontě bychom nalezli další.

Větší význam eurozóny po odchodu Británie z EU

Po odchodu Spojeného království nabude eurozóna v rámci Evropské unie na významu. A přestože hlavní ekonomická rizika budoucího vývoje číhají právě v zemích současné eurozóny, vesměs v takzvaném jižním křídle, o celistvosti bloku se nyní jaksi nepochybuje. Měnová unie získala na sebevědomí, na autoritě, z boje vyšla posílena, a dokonce ani odpadávání jejích nejslabších článků není aktuálním tématem. A to přesto, že tomuto sebevědomí a posílení zdaleka neodpovídá výkonnost jednotlivých ekonomik, Řecko, Kypr, Itálie, ale třeba i Francie nechť slouží jako příklady bez zevrubnějšího výkladu.

Ještě nedávno představovala velké riziko eurozóna jako taková. Úsilí a boj o její holé zachování byly nepředstavitelně silné. To však skončilo v létě 2015 uvalením "nucené správy" na Řecko a zveřejněním Zprávy pěti předsedů směrem k dokončení a prohloubení evropské měnové unie.

Se zlepšením ekonomické výkonnosti a s obohacením o mnohé nové konstrukční prvky se eurozóna opět stává nikoli hrozbou, ale příležitostí. Jak již bylo řečeno, představuje ono hlavní dělítko v procesu zvaném vícerychlostnost, tedy v režimu, v němž se pasažéři evropského vlaku dělí na ty, kteří cestují v 1. třídě, a na onu menšinu cestujících 2. třídy. Přitom zdaleka ne všichni v 1. třídě mají platnou jízdenku – řada z nich jsou černí pasažéři, kteří na nejlepších sedadlech cestují pouze z politických důvodů.

Příležitost pro Česko

Má pravdu ten, kdo tvrdí, že eurozóna roku 2017 není totéž co eurozóna vzor 2007 (tedy před krizí). Evropský semestr v celé své šíři, Evropský stabilizační mechanismus a vše, co mu předcházelo, bankovní unie – to vše jsou věci, které eurozónu zjevně či méně zřetelně tmelí.

České ekonomice se daří. V řadě bruselských kruhů je právě Česká republika (patrně právem) považována za přirozeného kandidáta, který by nyní jako první vstoupil do eurozóny a stal se jejím 20. členským státem (z 27 členů EU po očekávaném brexitu). Je dobré tuto pozici vnímat a využít vlastní atraktivnosti a žádanosti pro vyjednání dobrých podmínek k tomu, abychom se v eurozóně cítili komfortně.

Měli bychom být schopni tohoto období aktivně využít, nemusí totiž trvat věčně. Nejhorší by bylo tuto v zásadě novou situaci ignorovat, tvářit se, že neexistuje, a nedělat nic. Doporučit nelze ani roli spíše nezúčastněného pozorovatele. Ten by mohl totiž dříve či později skončit na nástupišti, ze kterého odjíždějí pouze vlaky 2. třídy.