Čínský růst (i spotřebitel) žijí z přesčasů. Protiprávních

Jang Jü odešla z venkova za prací do města v 16 letech. V průmyslových zónách na jihu Číny vystřídala několik továren na výrobu hraček. Chtěla práci za slušnou mzdu a s odpovídajícími pracovními podmínkami. Jenže ať přišla kamkoli, dostala jen minimální mzdu. Protože potřebovala peníze nejen pro sebe, ale i pro rodiče a bratra, kterého podporovala na studiích, musela pracovat přesčas. Běžně tak v továrně zůstávala 11 až 12 hodin šest dnů v týdnu.

Čína musí vyrábět pro Západ

To je realita, kterou zažívají nejen tři miliony Číňanů, kteří vyrábějí hračky, ale i miliony dalších dělníků, kteří přicházejí do měst z venkova s vidinou získání práce a dobrého výdělku a vyrábějí zboží určené především pro evropské či americké zákazníky.

Právě odměny jsou vedle neodpovídajícího pracovního prostředí a přílišného tlaku na dělníky jedním z největších problémů, kterým musí čínští pracovníci čelit. Čína přitom už v roce 1995 přijala zákoník práce, a v roce 2008 vstoupil v platnost i zákon o pracovních smlouvách. Obě normy dávají čínským pracovníkům poměrně dobrou ochranu před drsnými praktikami zaměstnavatelů. Jenže jen na papíře, protože tyto povinnosti ve firmách úřady nevymáhají. Buď se nechají zkorumpovat, nebo jdou prostě firmám na ruku.

V práci od rána do večera

Čínské zákony zaručují zaměstnancům maximálně čtyřicetihodinový pracovní týden. Přesčasy jsou omezené a dělníkům za ně náleží vyšší mzda. V pracovní dny mají zaměstnanci nárok na odměnu za přesčas ve výši 1,5násobku průměrné mzdy. V sobotu a v neděli, což jsou dny volna, mají dostávat dvojnásobek, a ve dnech oficiálních svátků dokonce trojnásobek. Firmy musejí platit za zaměstnance zdravotní a sociální pojištění.

Úroveň minimální mzdy se sice liší region od regionu, nicméně každým rokem stoupá. S růstem až o 13 % ročně počítá čínská vláda i v příštích pěti letech. Pro velkou část dělníků je bohužel minimální mzda také základním platem.

"Vzhledem k tomu, že minimální mzda je na úrovni zhruba 30 % průměrné mzdy, nemůže stačit na pokrytí nákladů na živobytí. Proto je mnoho dělníků v průmyslových továrnách nuceno pracovat přesčas. Řada firem sice tvrdí, že dělníci chtějí pracovat přesčas, ale to není pravda. Jejich základní mzda je tak nízká, že by bez přesčasů nepřežili," říká May Wong, výkonná ředitelka hongkongské nevládní organizace Globalization Monitor, která monitoruje pracovní podmínky v čínských podnicích.

Za přesčasovou práci dělníci často ani nedostanou odpovídající odměnu. Například v textilním průmyslu se mzda odvíjí od počtu vyrobených kusů. To se vztahuje i na přesčasy, takže nedostávají mzdu podle zákona, ale podle toho, kolik toho stihnou mimo řádnou pracovní dobu vyrobit. Podobné je to i v elektrotechnickém průmyslu.

"Nikdy nám však neřeknou, kolik jsme toho ve skutečnosti vyrobili. Takže ani nevíme, kolik vlastně máme dostat peněz. Někdy mi vyplatí v přepočtu 110 dolarů, jindy 150 dolarů za měsíc," svěřil se před časem americkému listu The New York Times dělník, který dříve pracoval pro společnost Huanya.

Odbory k ničemu

"Zaměstnanci poměrně často netuší, jak se jejich mzda počítá," potvrzuje čínskou praxi May Wong. Výpočet mzdy bývá komplikovaný. Někdy se výplata uvádí se sociálním pojištěním, jindy s přesčasy. Ve výsledku dělník neví, kolik peněz by měl na konci měsíce dostat.

"Tady vidíte poměrně srozumitelnou výplatní pásku dělníka v textilní továrně. Dvě třetiny jeho mzdy pocházejí z přesčasů. Jenže podle čínských zákonů může zaměstnanec pracovat přesčas jen tři hodiny za den a 36 hodin za měsíc. To ovšem nikdo nedodržuje," dodává May Wong a v ruce drží dlouhý pruh výplatní pásky, která se ani nevejde na stůl.

Jak si má investor vybrat mezi Čínou a Indií? Indie je rizikovější

Číňané, s nimiž pracovníci Globalization Monitor hovořili, uvádějí, že raději pracují pro firmy se zahraniční majetkovou účastí než pro čistě čínské podniky, které se dodržováním zákonů příliš nezabývají. Je to i tím, že zahraniční firmy jsou pod větším dohledem úřadů i pod tlakem nejrůznějších nevládních organizací a médií v domovských zemích. Byly proto nuceny vytvořit jakési etické kodexy, které se snaží aplikovat nejen ve svých čínských závodech, ale i u svých čínských dodavatelů.

Kodexy zpravidla zakazují vynucování práce, detailně upravují vyplácení mezd, pracovní dobu či podmínky na pracovišti. "Zahraniční firmy sice posílají do továren inspektory, aby dodržování kodexu ověřili, ale jejich snaha je úspěšná jen zčásti. Na vině je špatné vymáhání pracovního práva v Číně. Čínští majitelé firem se naučili kodexy obcházet a vyhýbat se inspekcím. A díl viny nesou i zahraniční odběratelé, kteří požadují velké dodávky v extrémně krátké době za co nejnižší ceny," tvrdí Robert Rosoff v magazínu Americko-čínské obchodní rady.

Na odbory se dělníci nemohou při obraně svých práv příliš spoléhat. Povolena je jediná odborová organizace, které musejí všichni odvádět 2 % ze mzdy. Jenže i tato organizace vychází vstříc mnohem více firmám než svým členům.

"V posledních letech je čím dál běžnější, že se zaměstnanci dají dohromady a zorganizují stávku. Vyjdou do ulic a zastaví práci v továrně. Pomáhá jim to, protože na trhu práce je nedostatek pracovníků. Výsledkem je, že mzdy v Číně rostou, protože část firem stávky přinutily vyplácet kompenzace a zvyšovat mzdy," říká May Wong. Když už jsou protesty příliš velké, přiměje to úřady, aby firmy donutily k vyjednávání se zaměstnanci.

Jenže i případ Jang Jü, dělnice z výroben hraček, ukazuje, že je tento tlak sporadický a k výrazným změnám v pracovních podmínkách čínských pracovníků zatím nevede.

Rozhovor o situaci v Číně najdete v původním článku na Profit.cz