Co vysadilo Donalda Trumpa do prezidentského křesla?

Robert Wuthnow je sociolog na Princetonské univerzitě a posledních osm let strávil tím, že jezdil po menších amerických městech do 25 tisíc obyvatel (někdo si umí zařídit kšeft!) a vyptával se jich, proč jsou tolik naštvaní na moderní svět - politiky z Washingtonu počínaje a otravnými sociology konče. Otázce "proč jste tolik naštvaní?" je dnes přitom potřeba rozumět jako "proč jste tolik naštvaní, že jste zvolili Trumpa prezidentem?".

Za osm let projel Wuthnow všechny státy USA a ze svých poznatků sepsal knihu The Left Behind: Decline and Rage in Rural America. Na co přišel? Zjednodušeně řečeno, po letech bádání se vrátil do civilizace s cenným poznatkem, že na venkově žijí venkované. Také zjistil, že tito lidé jsou často méně vzdělaní než ti, kteří chodili déle do školy. Kromě toho jsou tito lidé v průměru chudší než ti, kteří mají více peněz.

Oni zkoumaní maloměstští Američané jsou však také v průměru konzervativnější než lidé z velkých měst. Více než relativní chudoba je trápí "mravní úpadek", jenž se na ně hrne z bašt liberalismu v čele s Washingtonem a jeho politiky, imagemakery, decisionmakery a všemimožnýmidalšímimakery.

Salva liberalismu

To je zhruba sdělení Wuthnowovy knihy. Autor sám je smýšlení liberálního, od zpovídaných se zjevně snažil vyzvědět, co si myslí oni, aniž by to zvlášť komentoval. Nedávno si ho však vyhlédl Sean Illing, novinář a specialista na rozhovory liberálního serveru Vox.com. Na schůzku přišel se záměrem zcela jiným – dokázat, že lidé, kteří smýšlejí jinak než on, jsou společensky nepřijatelní, sto let za opicemi, nehodní sdílet s ním, Illingem, jeden kontinent (vůbec nejlepší by bylo je zasypat vrstvou vápna).

A měl nabito ostrými. "Rozhodl jsem se s Wuthnowem probrat, co zjistil, a také mluvit o tom, že obavy těch lidí z 'mravního úpadku' Ameriky jsou vlastně jen zástěrkou pro mnohem hlubší obavy z rasových a demografických změn," uvádí Illing svůj rozhovor s autorem knihy.

Všimněme si dvou věcí. Zaprvé, závěr je již předem hotov, a zadruhé, je jasné, jaký to je závěr. Výraz "rasové a demografické změny" je nesmysl, protože rasové změny, míněno změny v rasovém složení společenství, zjevně spadají do kategorie změn demografických. Kdyby tedy Illingovi šlo o vyšetřování, nikoli rovnou o rozsudek, psal by nejspíše prostě o změnách demografických. Bajonet antirasismu již však byl namířen, takže vpřed, vojsko!

Soustředili jsme se na města do 25 tisíc lidí na venkově, daleko od větších měst a jejich předměstí, vysvětloval Wuthnow metodiku, jíž se při sběru informací pro svoji knihu řídil. "Na venkově, tedy bělošském venkově. Nebo se mýlím?" zavelel k útoku Illing.

Ti lidé věří, že Washington má nad jejich životy velkou moc. Vědí, že federální vláda má k dispozici obrovské prostředky, a obávají se, že z těchto prostředků mají užitek spíše města než venkov, spíše přistěhovalci než starousedlíci, spíše menšiny než tradiční anglofonní obyvatelé, říká Wuthnow. "Ale to je jen rasismus a kulturní nesnášenlivost. A nic na tom nemění, zda se to prezentuje jako projev nějakých hlubších obav," vypálil Illing první salvu. Ne že by riskoval, mávat nařčeními z rasismu chce v dnešní Americe zhruba tolik originality a kuráže jako v předválečném Německu nadávání na židy.

Elitářství

Salvě to však na gustu neubralo, naopak. Rozhovor takto pokračoval po celou dobu. Z potenciálně zábavného tématu se tak stala přehlídka toho, jak moc Illing nemá rád rasismus, xenofobii, sexismus, homofobii a představu, že kluci mají chodit na pánské toalety, kdežto holky na dámské. Gratulujeme panu Illingovi k pevnosti jeho přesvědčení, ale zároveň je fakt, že díky jejich okázalému prezentování ve výsledném textu jaksi nezbyl prostor na zodpovězení otázky, zda Wuthnow za oněch osm let nakonec přece jen něco zajímavého nezjistil.

Ale pak se mi najednou rozsvítilo! Wuthnow strávil osm let na špatné adrese. Problém není v lidech, kteří žijí na malých městech, chodí do kostela a spí s matkami svých dětí. Problémem jsou Sean Illing a lidé jemu podobní, pořád výše až k Hillary Clintonové. Člověk nemusí být buran po pás ponořený do prasečího hnoje, aby ho k smrti otravovalo to samolibé sebeuspokojení z vlastní nadřazenosti, které z lidí progresivních názorů prýští, jen co otevřou ústa (což navíc bývá nesnesitelně často). Jeho esenci lze shrnout do pár řádků: Kdo s námi nesouhlasí, není pro nás protivník, jehož porazíme v politickém boji. Je to někdo, kdo stojí mimo rámec veškeré přijatelnosti, což jej z jakéhokoli politického boje diskvalifikuje. Howgh.

Samozřejmě nejsem první, koho to napadlo. Server Politico psal již před rokem a půl, že Trumpa dostaly do Bílého domu hlasy lidí, kteří především nesnášeli Clintonovou. Server Slate nedávno publikoval článek, jenž připisuje progresivním liberálům vysoký podíl viny na absurdně antagonistickém pojetí současné americké politiky. Trpělivost došla i serveru Vox.com, který je jinak lehce nalevo od Che Guevary. Ale snad ještě nikdy nehovořila kombinace obsahu a formy textu jazykem tak jasným, srozumitelným a ve své jasné srozumitelnosti sebeusvědčujícím jako v případě zmíněného textu Seana Illinga, jenž měl za cíl pravý opak.