Na trhu práce nerozhodují vysokoškolské tituly, tak proč ten humbuk kolem státních maturit?!
Dost dobře nerozumím smyslu státních maturit, jejichž novou podobu nedávno představil ministr školství Petr Fiala. Vždyť ani vysokoškolské tituly nejsou měřítkem. Titul Ing. z jedné relativně kvalitní české vysoké školy je - co se týče požadavků, které je potřeba splnit pro jeho získání - zcela nesouměřitelný s titulem Ing. z jiné, poměrně snadné tuzemské univerzity (a to se vůbec nemusí jednat o turbostudium).
Ten titul je navíc nesouměřitelný nejen prostorově, "intratemporálně", ale též časově, "intertemporálně".
Není Ing. jako Ing.
Za časů, kdy studoval můj děd, byl vstupenkou do společnosti vzdělanců. O "pánech inženýrech" se téměř automaticky - a právem - předpokládalo, že umějí propočítat třeba stavbu mostu. O kolika inženýrech bychom si to samé dovolili tvrdit dnes, kdy si titul dává před jméno kdekdo, včetně absolventů vyloženě "soft" oborů typu marketingu?
Skutečným měřítkem kvalit zaměstnance tudíž nikdy nemůže být vysokoškolský titul sám o sobě (a to platí dnes ještě více než před lety), a už vůbec ne složená státní maturitní zkouška. Měřítkem je naopak autentická schopnost flexibilně se uplatnit na trhu práce.
Jenže ten samý stát, který dnes tak plýtvá vysokoškolskými tituly, čímž mate zaměstnavatele, jim znesnadňuje situaci tím, že stanovuje poměrně striktní podmínky, za nichž může být zaměstnanec propuštěn. Situace je tedy taková, že zaměstnavatelé jsou - žádný div - stále skeptičtější stran důvěryhodnosti signálu, jejž má vysílat vysokoškolský titul, a navíc jsou stále méně ochotní s absolventy "experimentovat" - opět, žádný div, vždyť kdo by toužil být rukojmím "inženýra", jehož autentické schopnosti jsou u bodu mrazu.
Rozvolnění trhu práce je zkrátka mnohem zaručenějším prostředkem k růstu a zbohatnutí celé společnosti než jakákoli státní (a nákladná!) certifikace vzdělání.
