V Řecku se pojem morální hazard přetváří před očima: Až nepůjde o koryta, půjde o život
V pondělí se setkali ministři financí eurozóny, aby probrali situaci Řecka. Podle očekávání k uvolnění další tranše finanční pomoci nedošlo, místo toho Řecko dostalo dva roky navíc na zavedení úsporných opatření. To podle odhadů bude znamenat další desítky miliard pomoci. EMU a MMF se však nedohodly na harmonogramu snižování celkového dluhu, který by měl klesnout z dnešních 190 % HDP na 120 % do roku 2020. Jean-Claude Juncker (za EMU) by rád posunul i toto datum, Christine Lagardeová (MMF) je proti. Další setkání je v plánu 20. listopadu. Bankrot Řecka evidentně nikdo nechce, mluvit se o něm ovšem může stále.
Tématům bankrotu a morálního hazardu se ve svém aktuálním článku věnuje Daniel Kuchta z Investujeme.cz:
Prakticky od vypuknutí krize v Řecku je známo, že se velkou měrou na nafouklých vládních výdajích podílely peníze pro státní zaměstnance, kteří si užívali jak vysoké platy, tak nemalé výhody v důchodu. Těch se nechtějí vzdát. Škrty, které přijala vláda, znamenají, že se svých výhod (mezi nimi například 16 měsíčních platů za rok) budou muset vzdát i vládní zaměstnanci, což v jejich řadách vyvolalo vlnu nevole a další násilí v ulicích Athén.
V Řecku dostal výraz morální hazard nový význam. Doteď bylo za morální hazard považováno chování bank nebo politiků. Banky necítily potřebu omezovat rizikové operace, které mohly znamenat výrazné ztráty, protože měly téměř jistotu, že jim stát v případě problémů pomůže (ani příklad Lehman Brothers nebyl pro mnohé banky dostatečným varováním) a jejich ztráty zaplatí daňoví poplatníci. Politici a centrální banky neváhají zadlužovat své země na úroveň, která je dlouhodobě neudržitelná, protože si buď vytisknou nové peníze, nebo zvýší lidem daně (případně spoléhají na inflaci), takže to opět zaplatí běžní lidé (a ani zde není dostatečným strašákem vyhrocení situace v Řecku a jiných zemích).
Řecký hazard: Lid proti lidu
V Řecku již ale nejde o souboj lid versus politici, respektive bankéři. Řečtí vládní zaměstnanci ukázali, že v honbě za penězi a různými výhodami, které měli k dispozici oproti běžným lidem, se i z "obyčejných" lidí stávají bezcharakterní hyeny, které nemají problém žít na úkor ostatních. Všichni se musejí uskromnit a šetřit, ale státní zaměstnanci mají pocit, že jich se to netýká a na jejich peníze by nikdo neměl sahat. Všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější.
Zejména v časech, kdy je země odkázána na pomoc zvenčí a téměř pokaždé, když se blíží datum splátky jejího obrovského dluhu, jí hrozí nedostatek peněz a insolvence, je takové chování lidí divné. V zemi je obrovská nezaměstnanost a mnoho lidí pracujících v jiných sektorech, než je státní správa, nedostává peníze, ale vládní úředníci nejsou schopni se vzdát svých výhod, které jim donedávna platili pracující z jiných, dnes živořících odvětví.
Řecko jako země je v koncích. K bankrotu nejspíše nedojde, protože množství peněz vynaložených na zbytečné záchranné operace je obrovské. Morálně je ale země úplně na dně, a pokud nedojde k drastické změně ve smýšlení lidí, nemá šanci se z této situace v dohledné době dostat. Optimistické předpovědi vývoje v zemi jsou tak většinou úplně mimo mísu, své zemi totiž podrážejí nohy samotní obyvatelé. Může tak být jen otázkou času, kdy dojde trpělivost také institucím a zemím, které tuto bezednou díru posledních několik let dotují. Co nastane pak, je při pohledu na stávky za plná koryta těžké si představit. Pokud nepůjde o koryta, půjde už o život.
