Úpadek důchodového systému: Viníkem důchodový systém!
Penzijní systémy západního světa narážejí na hranici svých možností, přesněji na hranici možností populace. Věková struktura obyvatelstva se za sto let radikálně proměnila. A nejde jen o to, že žijeme déle, ale i o to, kolik se rodí dětí. Příčina? Takzvaný první pilíř důchodového systému.
Penzijní reforma má velkou komplikaci - prosazuje ji vláda, která je málo populární. Oblíbenost vlády by však neměla být měřítkem pro racionální finanční analýzu. Zvláště pak ne u systému, který má fungovat po celé generace. Takže serióznější a hlubší pohled; ke kořenům. Jaké způsoby zabezpečení na stáří se během lidské historie osvědčily nejlépe?
Pro mnoho našich předků tato otázka vůbec neměla význam. Lidský život býval v dřívějších staletích krátký a brutální, takže se značné procento lidí věku, který dnes označujeme jako "důchodový", vůbec nedožilo. Například obyvatel Londýna měl začátkem 17. století při narození jen 64% pravděpodobnost, že se dožije šesti let, a 25% pravděpodobnost, že se dočká 26 let. Jen desetina lidí se dožila požehnaného věku 46 let. Důchodového věku podle dnešních měřítek by se dožilo jen asi 3 až 6 % všech narozených.
Vlk v rouše beránčím: daň, které říkají pojištění
O pár století později, začátkem 20. století, uvádějí anglické úmrtnostní tabulky, že přes 46 roků se dožívalo jen přes 60 % lidí. Téměř každý druhý se tehdy dožil 57 let. Pověstný Bismarckův penzijní systém z roku 1889 pracoval s penzijním věkem 70 let. Průměrná délka života tehdy v Německu byla kolem 45 let. Kdo se dočkal sedmdesátky, málokdy pobyl v důchodu dlouho. Průměrný věk dožití sedmdesátníků činil jen asi pět až šest let.
Tehdejší penzijní systém proto téměř nezatěžoval státní rozpočet. Náklady dosahovaly odhadem zlomku procenta hrubého domácího produktu. Dnešní český průběžný systém vyjde na 7,4 % HDP. Mnoho západoevropských zemí nese ještě těžší břemeno.
Je nutné si uvědomit, že nynější "první pilíř" v podobě průběžného zdanění mezd bez kapitálových rezerv byl ve vyspělých zemích zaveden teprve během 40. až 50. let 20. století. Historicky tedy nedávno. Během této doby se stal jednoznačně největší položkou veřejných výdajů. Dodatečné zdanění mezd (maskované jako "sociální pojištění") je jednou z příčin vysoké nezaměstnanosti v moderních ekonomikách, neboť zdražuje pracovní sílu. Lze ukázat, že ekonomiky s největšími daněmi a odvody z mezd mají chronicky vysokou nezaměstnanost.
Nerodíme, nespoříme? Postará se stát
Většina veřejnosti ovšem průběžný penzijní systém stále miluje. Proč? Protože si neuvědomuje riziko s ním spojené. Toto riziko je obrovské - tolik zbožňovaný "první pilíř" devastuje demografii národa.
Isaac Ehrlich a Jinyoung Kim v práci "Důchodové systémy, demografické trendy a hospodářský růst" (únor 2005) uvádějí, že princip průběžných penzí nepříznivě ovlivňuje demografický vývoj, míru soukromých úspor a dlouhodobé trendy růstu ekonomiky. Chyba není v parametrech, ale v podstatě systému.
Z práce obou autorů vyplývá, že demografická krize, která ohrožuje penzijní systémy mnoha zemí, není náhodný jev. Jde o přímý důsledek fungování penzijních systémů. Ehrlich a Kim dokládají toto tvrzení na panelu údajů z 57 zemí v období let 1960 až 1992. "Shledáváme, že sazby důchodových daní mají na svědomí podstatnou část klesajícího trendu v zakládání rodin a porodnosti na celém světě, jakož i snížení sklonu k úsporám a zpomalení hospodářského růstu, zejména v zemích OECD." A dále: "Naše analýza ukazuje, že rozšíření průběžných systémů během 20. století přispělo ke snížení důležitosti mezigeneračních transferů od dětí ke starým rodičům - což byl tradiční penzijní systém," poznamenávají Ehrlich a Kim. Průběžně vyplácené penze rozbouraly tradiční rodinné vazby. Děti se obejdou bez svých starých rodičů a potenciální mladí rodiče bez dětí.
