Druhá šance pro společnou Evropu

Sinn říká, že příslib neomezených nákupů vládních bondů zemí eurozóny znamenal jediné - ujistil držitele dluhopisů, že pokud nebude jiného východiska, ponesou břemeno splácení enormních dluhů daňoví poplatníci a střadatelé z dosud zdravých ekonomik eurozóny. Trhy to zklidnilo a vrátil se na ně rizikový apetit. Periferní ekonomiky jako Řecko, Španělsko a Itálie díky tomu získaly čas na provedení reforem.

Francie jde opačnou cestou, než by měla

Prezident François Hollande má v úmyslu řešit problémy země "růstovými programy", což jinými slovy znamená dalšími dluhy. To je přitom to poslední, co Francie potřebuje. Poměr francouzského zadlužení k HDP je již zhruba 90 % a i kdyby rozpočtový deficit v roce 2013 nepřesáhl 3,5 %, dluh se vyšplhá koncem roku na 93 %. 56% podíl vládních výdajů na HDP je nejvyšší v eurozóně a druhý nejvyšší mezi všemi vyspělými zeměmi. Jednotlivci i firmy opouštějí zemi kvůli vysokému zdanění a automobilky bojují o přežití.

Výroba klesla na pouhých 9 % HDP, což je dokonce méně než ve Velké Británii (10 %). O Německu, kde je kolem 20 %, nemluvě. Běžný účet se dostává do stále hlubšího deficitu a nezaměstnanost je na cestě k rekordním hodnotám.

Stejně jako u dalších zemí eurozóny spustila vlna levných úvěrů, kterou umožnilo zavedení eura, inflační spirálu. Podle propočtů Goldman Sachs by ve Francii musely ceny o 20 % klesnout, aby mohla svůj dluh udržitelně splácet. To samé platí pro Španělsko. Ceny v Itálii by měly klesnout o 10 až 15 % a v Portugalsku o 30 až 35 %. Podobně mluví i OECD, která se opírá o statistiky kupní síly.

Nic se ale v tomto ohledu neděje, právě naopak, míry inflace problémových zemí rostou stále rychleji než u obchodních partnerů z eurozóny.

Pouhé řeči konkurenceschopnost nezlepší

Evropští lídři věří, že bude možné obnovit konkurenceschopnost pouhou implementací reforem, investicemi do infrastruktury a zlepšující se produktivitou, ale bez snižování domácích cen. Snižování domácích cen v relaci k silnějším zemím ale nelze obejít, dokud chtějí periferní ekonomiky setrvat v unii. Projekty zvýší konkurenceschopnost jen natolik, nakolik se podaří relativně snížit ceny. Druhou cestou je vyšší inflace v jádrových zemích.

Je ale obtížné tlak na ceny politicky prosadit. Rozdíl mezi tím, co je potřeba k obnovení konkurenceschopnosti, a tím, co je společnost schopna unést, pokud se země chce udržet v měnové unii, je příliš velký. Nižší inflace v porovnání s jádrem může být dosažena jedině za cenu ekonomického poklesu. Čím déle budou odbory bránit současné štědré mzdové úrovně, tím bude růst produktivity nižší a ekonomický pokles bude trvat déle.

S o 2 % nižší inflací ve srovnání s jádrem by Španělsko a Francie musely projít desetiletým obdobím ekonomické deprese, aby obnovily svou konkurenceschopnost. U Itálie je cesta kratší, u Řecka a Portugalska naopak. Proto zatím zůstává přibližování rozevřených nůžek konkurenceschopnosti v eurozóně v nedohlednu. Německu mezi lety 1995 a 2008 poklesly ceny ve vztahu k jeho evropským obchodním partnerům o 22 %.

Před deseti lety bylo Německo tam, kde je Francie dnes. Trpělo rostoucí nezaměstnaností a nedostatkem investic. Většina úspor byla investována v zahraničí a míra čistých domácích investic patřila mezi nejnižší ze všech zemí OECD. Kvůli sílícím tlakům rozhodla sociálnědemokratická vláda Gerharda Schrödera v roce 2003 o redukci dávek v nezaměstnanosti, což otevřelo cestu k vytvoření sektoru s nízkými mzdami, a tím snížilo míru inflace. Země postižené krizí se ale do nepříjemných reforem zdráhají pustit a věří zatím spíše v magická zaříkávadla. Dokud to tak zůstane, bude se muset Evropa prát s krizí.

Evropskou krizi ukončí až lepší zaměstnanost

Zdroj: Project Syndicate