Bohatý, nebo chudý - zkáza je jen jedna

Novinář Walter Wüllenweber z německého týdeníku Stern se dlouhodobě zabývá chudobou v Německu. Za své studie a články o nejméně majetné třídě obdržel v roce 2005 Německou sociální cenu, současně je lze v uplynulých letech považovat za nejkontroverznější, co se týká chudoby. Wüllenweber v nich nekompromisně kritizuje německý sociální systém.

Dle Waltera je nevhodně nastavený, což umožňuje nemajetným Němcům stáhnout se ze společnosti do vlastního prostředí, v němž hrají hlavní roli Coca-Cola light, LCD televizory a neschopnost vychovávat své potomky. Největší diskusi vyvolalo jeho tvrzení, že takzvaní chudí nestrádají materiálně, ale duchovně, což je následkem jejich odmítnutí začlenit se do společnosti vlastní prací, vzděláváním a veřejnou angažovaností.

Mezi prvními s Wüllenweberem souhlasili bohatí Němci. Dle nich konečně někdo věrohodně a na základě dlouhodobých výzkumů potvrdil, že jsou zbytečně okrádaní o výsledky své práce. Na první pohled je pak mohlo loni potěšit i další Wüllenweberovo dílo, kniha Die Asozialen: Wie Ober- und Unterschicht unser Land ruinieren – und wer davon profitiert (Asociálové. Jak nejvyšší a nejnižší společenská třída ničí naši zemi – a kdo z toho profituje). Její podtitul je však asi nepotěšil.

Překvapivá podobnost

Dle Wüllenwebera se totiž asociálně nechovají pouze nejméně majetné společenské skupiny, ale do značné míry i bohatí Němci. A tvrdí, že oproti očekávání, dle něhož se nejchudší a nejbohatší liší stejně jako černá a bílá, se tyto dvě části společnosti – nejnižší a nejvyšší – překvapivě podobají, a to především ve třech věcech:

• v nevýkonnosti;
• v neschopnosti přispívat do státní pokladny;
• v neochotě podílet se na správě státu.

Navíc obě skupiny svým životním způsobem výrazně ohrožují většinovou společnost, tedy střední třídu. Především v případě nejbohatších Němců je však Wüllenweberova kritika přinejmenším v rozporu s očekáváním:

• Copak není společnost tak bohatá, jak jsou bohatí její občané? Buďme proto rádi za každého miliardáře, který u nás platí daně. Kdo jiný může být považován za výkonného než ti, kteří společnosti nabízejí své velké finanční prostředky?
• Není právě vytváření pracovních míst jedním z účinných nástrojů přispívajících k blahobytu společnosti?

Dle Wüllenwebera je vše jinak. Podíváme-li se na nejbohatší německou elitu, jež začíná u milionu eur na bankovním účtu či v akciích, zjistíme, že drtivou většinu z nich tvoří dědicové, jejichž předkové byli nesmírně výkonní, ale oni již pouze spravují a spotřebovávají obrovské finanční prostředky.

Negativní vztah ke státu

Výraznou vlastností nejbohatších je nezávislost na platu. Zatímco placené zaměstnání je typické pro střední třídu, skutečně bohatí lidé nepracují, a místo toho nechávají vydělávat své peníze – nakupují akcie, obchodují na burze nebo investují do nemovitostí a výtvarného umění. Podstatnou výhodou této jejich činnosti je to, že zisky z ní jsou zdaněny nepoměrně nižší sazbou, než je tomu v případě běžně placené práce.

Potomky v minulosti výkonných a schopných lidí nelze dle Wüllenwebera považovat za tvůrce hodnot ani za pracovní společenskou sílu. Vůči většinové společnosti se totiž úmyslně vyhraňují a jsou v ní přítomní jen svou nepřítomností. Bohatá část společnosti nezastává veřejné funkce, neprezentuje se v médiích a své potomky často posílá do britských internátních škol, v nichž si mohou najít podobně elitní životní partnery. Úmyslné vyhraňování vůči společnosti se ukazuje i v jejich pohrdání státem a zákony. To se projevuje v jejich ochotě ukládat své finanční prostředky na "černých" účtech ve Švýcarsku či v Lichtenštejnsku nebo je posílat na Kajmanské ostrovy.

Bohatí Němci negativní vztah ke státu a většinové společnosti nemívali. Ještě na začátku 20. století bylo finanční zabezpečení propojené s velkou angažovaností ve státních úřadech či jiných veřejných institucích. A současně nepředstavovali pouze majetkovou, ale i skutečnou elitu složenou z vědců, vysokoškolských profesorů či lékařů. Ta byla stejně pestrá jako její rozhled, jenž byl nesrovnatelně větší než rozhled současné elity.

Koho však dnes pojmem "elita" míníme? Velmi vzdělané, nebo velmi bohaté lidi? V současnosti se totiž tyto dvě skupiny překrývají jen výjimečně. Většina z malé ekonomické elity bankéřů, dědiců a vrcholných manažerů navštěvovala stejné školy a úzkostlivě si střeží, aby nebyla zpochybněna jejich iluze, že jen jejich pohled na svět je správný.

Nedostatek disciplíny

Dle Wüllenwebera si podobný odstup od společnosti udržuje i nejméně majetná společenská skupina Němců. Ta sice žije údajně v chudobě, a proto dostává od státu sociální dávky, ale nemá s nedostatkem financí žádný problém. Z toho však nevyplývá, že by na tom byla dobře. Její chudoba totiž nespočívá v neschopnosti financovat vlastní základní potřeby, ale v nevzdělanosti a ve zvyšující se nevzdělavatelnosti, kterou jako "polibek smrti" předává svým potomkům.

Pokračování článku najdete na serveru Českápozice.cz

Zdroj: Českápozice.cz