Martin Feldstein: Češi, nenechte se svázat eurem

Varujete, že americká ekonomika se v roce 2010 může velmi pravděpodobně propadnout, a že tak recese nabude tvaru písmene "W". Proč?

Martin Feldstein (MF): Americká ekonomika nyní roste. Stoupala ve třetím čtvrtletí i čtvrtém čtvtletí. Jenže tenhle růst je tažen fiskálními stimuly. Jakmile s nimi vláda přestane, jakmile nebudeme mít speciální programy typu šrotovného či podpory nemovitostního trhu, ustane i stimulace agregátní poptávky. Toho se obávám.

Proč? Ekonomika ještě není s to stát na svých nohou?

MF: Všechno totiž závisí na příjmech spotřebitelů. Ty jsou v útlumu. Nezaměstnanost přitom stoupá a zřejmě bude stoupat i nadále a spotřebitelská důvěra je velmi chabá. Myslím proto, že poptávka ze strany spotřebitelů jen tak neporoste. A proto existuje silné riziko, že v souhrnu dojde v příštím roce ke stagnaci, nebo dokonce k dalšímu propadu. Nemusí to tak být, může nastat slabý růst, ale myslím si, že skutečně existuje vážné riziko dalšího propadu. To znamená i to, že nezaměstnanost bude nadále velmi vysoká.

Platí to i pro Evropu, případně Asii?

MF: Evropa samozřejmě není jen jedna země, ale obecně tam v roce 2010 očekávám velmi slabý růst. Asie - byl jsem teď v Číně, v Japonsku a v Koreji - je na tom lépe. Číňané svoji ekonomiku stimulovali velmi efektivně, což má pozitivní vliv na vývozy do dalších zemí v regionu.

Někteří ekonomové však tvrdí, že i čínská ekonomika je jedna velká bublina a že růst posledních měsíců prostě jen plyne z enormního množství peněz nalitých vládou do ekonomiky.

MF: Oni ten fiskální stimul vlastně ještě nezastavili, stále pokračuje. Myslím ovšem, že ve stimulaci spotřebitelských výdajů jsou úspěšní a že ta předpověď, že v nadcházejícím roce porostou o devět procent, je opodstatněná.

Lze porovnat americká a čínská stimulační opatření? Dá se říci, že ta čínská jsou úspěšnější?

MF: Ano, soudím, že úspěšnější jsou.

Proč? Co je hlavním důvodem?

MF: Ten čínský stimulační balíček byl větší než náš. A problém, s nímž se museli vypořádat, byl zase menší. U nás došlo k velmi dramatickému poklesu jmění spotřebitelů, protože se zhroutil trh nemovitostí i akciový. Došlo k velkému propadu ve stavebnictví. Číňané oproti tomu "jen" stimulačním opatřením kompenzovali propad ve vývozech. Navíc už se tam roky hovoří o tom, že je třeba stimulovat spotřebitelské výdaje. A tak nyní využili příležitosti - krize -, aby tak učinili. Uvedli dotace na stimulaci spotřeby venkovských a nízkopříjmových domácností. Utratili hodně peněz velmi dobře koncipovaným způsobem.

Pomáhá stále Číně i uměle podhodnocená měna? Vy ji kvůli tomu kritizujete. Je pro úspěšné globální oživení nutné, aby Čína svoji měnu zhodnotila?

MF: Ne. Oživení je možné i bez toho, ale bylo by jistě jednodušší, pokud by tak Čína učinila. Dokud Čína k takovému opatření nesáhne, bude se dolar propadat. Musí se propadat, neboť máme enormní obchodní deficit a dolar musí oslabovat, aby tuto situaci korigoval. Bude se však propadat proti většině měn - ačkoli proti té čínské ne -, například vůči euru nebo japonskému jenu, což příslušným ekonomikám přidělá starosti. Proto i jim by revalvace renminbi (čínská měna, pozn. red.) pomohla.

O kolik procent tedy dolar může klesnout? Prorok krize Nouriel Roubini předvídá, že dolar může posílit až o dvacet procent, jakmile Fed začne zvyšovat úrokové sazby.

MF: Ano, ale to nebude brzy. Kurs dolaru fluktuuje a je ovlivňován řadou faktorů. Šíří-li se po trzích zvěst, že cena ropy poroste, dolar posílí, proslýchá-li se, že Fed zvýší sazby, dolar reaguje zrovna tak. Ale v příštích třech či pěti letech bude reálně oslabovat. Vezměte si jen, že obchodní deficit už činí pět procent výkonu celé americké ekonomiky.

Je možné vyčíslit, o kolik procent dolar poklesne?

MF: Ne tak docela. Je to velmi obtížné. Ale pokud se mě zeptáte, zda mě překvapí, bude-li dolar za tři roky o dvacet procent slabší, odvětím, že nikoli. Dolar prý oslabuje i proto, že se nad ním vznáší hrozba silné inflace. To je zajímavé, neboť ještě před půl rokem byla hrozbou spíše deflace. Obáváte se nyní inflace?

MF: Ne, alespoň ne v nejbližší době. Dovozy jsou někde mezi patnácti a dvaceti procenty výkonu ekonomiky. Pád dolaru tedy nebude mít stejný efekt na růst cen v USA a celkový dopad slabého dolaru na inflaci nebude nikterak velký. Ekonomika stále oplývá značnými přebytečnými kapacitami. Dokud se toto nezačne výrazně měnit, nějaké větší inflace se v USA nedočkáme. Trhy se možná mohou začít obávat stran budoucí inflace, ale pro horkou současnost je ta obava lichá. Jen se podívejte na úrokové míry dluhopisů s dlouhou dobou splatnosti - jsou velmi nízké.

Bojíte se tedy stále deflace?

MF: Myslím, že oslabující dolar a růst cen například energií, jaký jsme zaznamenali v roce 2008, pomůže zabránit tomu, abychom se, co se týče cenové hladiny, nějak hlouběji propadli do negativních čísel. Pracovní náklady v poslední době dost klesly, neboť vzrostla produktivita. Určité tlaky na pokles cen tudíž patrné jsou, zejména v průmyslu. Ale to je jen docela malá část ekonomiky USA; služby jsou mnohem důležitější.

Co soudíte o takzvaném paradoxu úspor? Může ekonomikám v recesi škodit, že jednotlivci více spoří? Ústí to v pokles celkové míry úspor v ekonomice, jak praví paradox?

MF: Problém s americkou ekonomikou je nyní takový: domácnosti sice postupně své míry úspor navyšují a firmy jsou relativně ziskové - kvůli té poměrně vysoké produktivitě, avšak výdaje vlády jsou značné. Vládní deficit v roce 2009 osciloval okolo deseti procent výkonu ekonomiky. A podniky ani domácnosti to svými úsporami nevykompenzují, tudíž celkové úspory - na úrovni celého hospodářství - budou negativní. Jediným důvodem, proč to nevyústí ve vyšší úrokové sazby, je ten, že investice firem a výdaje na stavebnictví jsou stále na poměrně velmi nízké úrovni. Takže problémem je stále neadekvátní úroveň úspor.

Zastánci paradoxu úspor tvrdí, že zvýšené spoření je v časech ekonomických útlumů a recesí, jako je tento, škodlivé.

MF: Výdaje vlád, rozpouštění úspor, je nyní tak enormní, že pokud výrazněji nevzrostou úspory soukromého sektoru, celková úroveň úspor v ekonomice bude velmi, velmi nízká. To povede k problému na mezinárodní úrovni. Je to tedy více komplikované než z perspektivy uzavřené ekonomiky. Tam platí, že když se spoří více, snižuje se celkový produkt, jak říká paradox úspor. Ale pokud nesnížíme naši závislost na zahraničním kapitálu, může nastat vážný problém.

Před více než deseti lety jste uvedl - možná to bylo trochu dezinterpretováno -, že euro a projekt eurozóny nakonec povedou ke svárům mezi členskými státy, jež mohou skončit i válkou.

MF: Dobře, řeknu, jak to bylo. Helmut Kohl, tehdejší německý kancléř, říkal, že je třeba vytvořit v Evropě měnovou unii, aby se utužila soudržnost mezi jednotlivými státy, a tak aby se zabránilo opakování válek typu první či druhé světové. Napsal jsem do časopisu Foreign Affairs rozsáhlý článek; tvrdil jsem v něm, že to není příliš přesvědčivý argument, jelikož Spojené státy měly také jednotnou měnu už někdy kolem roku 1780, a přesto si v šedesátých letech 19. století prošly občanskou válkou. Velká válka tak může nastat i při jednotné měně. Editoři Foreign Affairs dali tomu textu titulek "Euro a válka".

Z pohledu žurnalisty to dost dobře chápu.

MF: Ano, jistě to napomohlo prodeji.

Martin Feldstein (70)

Profesor ekonomie Harvardovy univerzity, jenž studoval na Harvardu a v Oxfordu, je jedním z deseti nejvlivnějších ekonomů na světě. Po dlouhých třicet let, mezi lety 1978 a 2008, byl prezidentem a nejvyšším šéfem National Bureau of Economic Research (ústřední pracoviště ekonomického výzkumu v USA). V letech 1982 až 1984 působil jako předseda Rady ekonomických poradců prezidenta Ronalda Reagana, nyní radí Baracku Obamovi OE v rámci poradního sboru pro ekonomické oživení, jehož je členem. Je ženatý s chotí Kate, rád cestuje. Řídí mercedes.

A váš nynější názor na euro?

MF: Myslím, že ta měna byla v posledních deseti letech vcelku úspěšná. Nyní však jsou podmínky velmi náročné, neboť například Španělsko má nezaměstnanost nějakých patnáct až devatenáct procent, zatímco Německo menší než poloviční. Domnívám se tedy, že pro Španěly by nyní mohlo být příhodnější měnu devalvovat. Španělé totiž mají i citelný obchodní deficit, kdežto Němci hospodaří se značným přebytkem zahraničního obchodu. Ale při jednotné měně samozřejmě devalvovat nemohou. Jakmile v Evropě nastane oživení, Evropská centrální banka bude zvažovat zvýšení úrokových sazeb. Takové zvýšení sice bude příhodné pro Německo, nikoli však pro Španělsko. Tento nesoulad vytvoří půdu pro možné sváry a konflikty mezi vládami těch zemí.

Proslulý ekonom Milton Friedman dokonce před několika lety předpovídal, že euro během patnácti let zkolabuje. Souhlasíte?

MF: Ne. Tak radikální předpověď bych nevyřkl. Myslím si však, že pro jisté země může být výhodnější zůstat mimo eurozónu nebo třeba z ní na určitý čas vystoupit.

Máte doporučení přímo pro Českou republiku? Má přijmout euro, či ne, případně kdy?

MF: Nemám žádné specifické doporučení, ale obecně bych řekl následující. Proč byste se měli chtít nechat svázat jednotnou měnou, která nemusí být pro Českou republiku vhodná? Co konkrétně tím krokem získáte? Samozřejmě, vstup do eurozóny má pozitivní vliv z hlediska mezinárodního obchodu. Jakou nyní máte inflaci?

Nulovou. Máme mírnou deflaci.

MF: Neplatí tedy pro vás ani argument, že vstupem do eurozóny budete profitovat z disciplinované peněžní politiky měnové unie. Existuje pak mnoho nevýhod, necháte-li se svázat jednotnou měnou. A co budete dělat, když, řekněme, za deset let budete potřebovat více konkurenceschopnou měnu, jelikož se poptávka po českých produktech určitým způsobem změní? Stalo se to Itálii, stalo se to Řecku. A ty už s tím nemohou nic dělat. Nevidím důvod, proč si na sebe přibrat omezení v podobě jednotné měny.

Tvrdíte, že monetární politika není při léčbě nynější krize účinná. Proč?

MF: Podívejte se na předchozí recese v USA. Byly vyvolány zpřísněním monetární politiky. Hrozila-li inflace, centrální banka zvyšovala sazby, což přivodilo ekonomický útlum a recesi. Jakmile centrální banka usoudila, že hrozby inflace odezněly, snížila sazby a nastalo oživení. Recese tedy byla vytvářena vysokými sazbami a skončila, jakmile byly eliminovány příčiny, jež vedly k jejímu vytvoření. Nynější krize není záležitost příliš vysokých krátkodobých sazeb, ale špatného ohodnocení a ocenění rizika, předlužení a investic s vypůjčenými prostředky, bublin na trzích aktiv. Nebylo tedy možné se krize zbavit jen tak snížením sazeb. Kvůli předlužení a špatnému ocenění rizika byl celý bankovní systém nefunkční. Přes snížené sazby tedy byly úvěrové toky zamrzlé, firmy měly obtížný přístup k půjčkám. Možnost oživit ekonomiku skrze sazby odpadla.

Říkáte, že v monetární politice nemůže sebelepší vědecká teorie nahradit kvalifikovaný soud či odhad. Proč?

MF: Při tvorbě monetární politiky je třeba činit rozhodnutí tady a teď. Nemáme po ruce modely, jež by umožňovaly uspokojivé předpovědi. Musíme tedy užívat soudy, kvalifikované odhady: zkusit se podívat na dostupná data a prognózovat, jak se firmy, podniky a trhy nejspíše zachovají. Nelze vše nechat počítačům. Pro ilustraci dám k lepšímu jeden příběh. Pojednává o prvním plně automatickém letadlu, které letí přes Atlantik bez pilota. Vzlétne a k cestujícím promluví místo pilota hlas počítače: „Jste na palubě prvního plně automatického letadla, vybaveného na základě nejnovějších vědeckých postupů. Není se absolutně čeho bát, čeho bát, čeho bát, čeho bát..." (smích). Bez pilota, čistě vědecky, to prostě nejde.

pozn. rozhovor vedl Lukáš Kovanda na podzim roku 2009