Jak na finanční regulaci? Začíná to finanční gramotností

Podle našeho názoru mají zákonodárci v podstatě pouze dvě možnosti, jak činnost bank omezit. Jednu již používají, a sice povinnost držet více vlastního kapitálu (snížení páky při půjčování peněz). Druhou je oddělení komerčního a investičního bankovnictví. Tato bariéra byla zavedena v USA jako reakce na Velkou hospodářskou krizi (Glass Steagall Act) v roce 1933 a zrušena v roce 1998. Mnozí přičítají současné problémy právě zrušení Glass–Steagallova zákona. Spouštěčem krize byl problém na trhu s hypotékami (komerční část), ale byl znásoben navázanými deriváty (investiční část).

Ani jedna z cest není samospásná. Řešením by mohla být neomezená odpovědnost (celým svým majetkem) za škodu účastníků finančního systému, takzvaná unlimited liability. Vyvstává však otázka, kdo ji ponese. Zaměstnanci banky? Ti mají přece, tak jako v jiné firmě, maximalizovat zisk. Neomezená odpovědnost by tedy vedla k útlumu inovací a konzervativnímu chování bank. Nebo vlastníci (akcionáři)? Jaký je přece rozdíl mezi tím, když vlastníte banku, a tím, že jste majitelem průmyslového podniku? Podstatou vlastnictví aktiv je právě to, že nejste odpovědní zbytkem svého majetku, ale pouze podílem ve společnosti.

V současnosti je jediným účastníkem dění na trzích a v ekonomice, na kterého je uvalena neomezená odpovědnost, stát. Děje se tak prostřednictvím státních garancí vkladů, skrze podporu hypotéčního trhu (sazbami), zachraňováním bank a tak dále. Skrze stát jsme to ale my všichni, ačkoli ne tak přímo, aby tato odpovědnost ovlivňovala naše rozhodování.

Možná bychom si ji měli uvědomovat silněji. Ne proto, abychom se začali více bát, nýbrž proto, abychom se aktivněji zajímali o finanční systém. Abychom si přečetli prospekt fondu, do kterého plynou naše penzijní prostředky (nejsou to náhodou řecké dluhopisy?), nebo abychom si vypočítali splátku hypotéky v případě, že se za pět (běžná fixace) změní úrokové sazby.