Řecko: Pro koho je ve skutečnosti určena schválená pomoc?

Náklady na zajištění národních dluhů proti bankrotu nejhůře zadlužených evropských zemí prudce vzrostly. Společně s nimi i credit default swapy (CDS) hlavních bank, představující pojištění proti jejich krachu. Řecké CDS se dostaly na 843 bazických bodů, na podobnou úroveň jako Argentina (931 bazických bodů) nebo Venezuela (983 bazických bodů). Každý bod představuje 1 000 dolarů pojistky na zajištění 10 milionů dolarů pětiletého dluhu.

Portugalské CDS poskočily o 20 procent na 414 bazických bodů a italské o 24 bodů, což představuje 15procentní nárůst na 187 bazických bodů. Zajištění na banky v těchto zemích se vyvíjelo obdobně, například u Banco Espirito Santo, Unipol Gruppo Finanziario nebo u španělské největší banky Santander.

CDS = credit default swap

Úvěrový derivát, který slouží k přenosu úvěrového rizika mezi dvěma protistranami. Strana, která koupila kontrakt CDS, se chce zajistit proti riziku úvěrového selhání podkladového aktiva. Na druhé straně prodávající se zavazuje uhradit ztrátu v případě zmíněného selhání. Za tuto ochranu si prodávající strana nechává platit určitou prémii.

CDS na americké banky rovněž výrazně narostly a zaznamenaly prudkou aktivitu. Například u investiční banky Goldman Sachs vzrostly o 11 bazických bodů na 180. K největšímu nárůstu o 27 procent na 79 bazických bodů došlo u ropné společnosti BP, které agentura Moody’s snížila ratingový výhled na negativní kvůli potenciálním závazkům za obrovský únik ropy v Mexickém zálivu.

"Najde jen o přelévání nákazy ze státních dluhů do finančního systému (držením státních dluhů dle kapitálových požadavků Basel II a prostřednictvím kapitálových expozic). Je to špatná situace pro hospodářský růst EU, protože fiskální úspory budou znát na každém kroku," píše Tim Backshall, hlavní stratég z Credit Derivatives Research.

Backshall také poznamenává, že kromě derivátového trhu s CDS se začínají objevovat známky napětí i na evropském peněžním trhu a rozšiřují se spready mezi overnight a tříměsíčními reposazbami.

"Začíná být zjevné, že roste riziková averze vůči držení kolaterálu na delší než velmi krátkou dobu. Znepokojivé zprávy mohly už vystrašit banky a vést k okamžitému omezení půjček," dodává Backshall.

Záchrana bank, ne států?

Banky jsou vystaveny riziku stejně jako suverénní státy. A zdá se, že banky jsou těmi subjekty, které se evropské vlády skutečně snaží zachránit.

Při devalvaci pesa v roce 1994 přišel Robert Rubin, tehdejší ředitel Americké národní ekonomické rady, s nápadem využít měnový stabilizační fond (Exchange Stabilization Fund, ESF). Cílem ESF bylo stabilizovat dolar. Rubin vysvětlil, že pokud podpoří peso, bude to nepřímo stabilizovat dolar. Proto byl ESF fond ihned využit, aby "stabilizoval" peso. Každý však věděl, že peníze, které šly přes hranice, sloužily k pomoci velkým americkým fondům, které uvázly v dlouhých pozicích v mexických dluhopisech. Skutečným příjemcem pomoci tak byly velké americké investiční fondy.

Takový závěr vyvozuje Joan McCullough z East Shore Partners z konferenčního hovoru Axela Webera, člena bankovní rady ECB, o záchranném balíčku – nikoliv "záchrana pro Řecko", ale "stabilizace eura". Tato "stabilizace" má přitom jeden historický precedens (v boxu).

Je zjevné, že ani ne příliš skrytým cílem je podpora rizikových expozic bank vůči řeckému dluhu. Řecký státní bankrot by nebyl tak hrozný, ale škody, které by to napáchalo německým a francouzským bankám (expozice zhruba 120 miliard eur) by byly tak velké, že by mohly destabilizovat celou eurozónu a zasáhnout jednotnou evropskou měnu.

Ve čtvrtek má ECB pravidelné zasedání, náhodou zrovna v Portugalsku. Guvernér ECB Trichet se pravděpodobně po diskuzi na tiskové konferenci zmíní o vznikajícím problému s financováním evropských bank.

Zdroj: Barron's