Pět nejrozšířenějších mýtů o Fedu

1. Jedná se o zcela soukromou instituci

Lidé, kteří s existencí Fedu dlouhodobě nesouhlasí, tvrdí, že se jedná o soukromou instituci, jejímž úkolem je sloužit zločineckým bankám okrádajícím americký národ. Zastánci Fedu naopak zarytě tvrdí, že se jedná o nedílnou součást americké vlády, která má za úkol chránit zájmy všech občanů. Ani jeden z těchto pohledů však není úplně správný.

Abychom pochopili, proč je Fed jedněmi nenáviděný a druhými milovaný, musíme si vysvětlit, co jeho vznik před více než sto lety iniciovalo. V 19. a na začátku 20. století čelil americký bankovní systém sérii finančních zásahů, které jej na dlouhá léta uvrhly do chaosu. Největším problémem bylo to, že americká ekonomika závisela výhradně na kondici jednotlivých soukromých bank, jelikož neexistovala jedna národní měna, ale každý finanční ústav využíval vlastní bankovky, jejichž distribuci měl plně pod svojí kontrolou. V letech 1863 a 1864 byla část těchto problémů odstraněna Zákonem o národním bankovnictví (National Banking Act), na jehož základě byla založena síť národních bank, jež měly pravomoc vydávat standardizované bankovky navázané na vládní dluhopisy Spojených států držené jednotlivými soukromými bankami.

Na začátku 20. století však americký bankovní systém zasáhla nová, do té doby největší krize, kterou vyřešil až pohotový zákrok JPMorgan, která newyorským bankám poskytla na tehdejší dobu obrovské půjčky. A právě tato událost z roku 1907 definitivně ukázala, že Spojené státy potřebují nezávislou instituci, která by na bankovní sektor dohlížela a udržovala jeho stabilitu. V roce 1913 proto schválením Zákona o Federálním rezervním systému (Federal Reserve Act) vzniklo dvanáct federálních rezervních bank.

A zde se odpůrci a zastánci Fedu zásadně rozcházejí. Jednotlivé pobočky banky totiž sice jsou plně ve vlastnictví členských bank amerického bankovního systému, limitujícím faktorem je ale to, že tyto členské banky mají na rozhodování Fedu jako celku velmi omezený vliv. O směřování monetární politiky totiž rozhoduje Federální výbor pro otevřený trh (FOMC), v němž má hlasovací právo sedm členů Rady guvernérů Federálního rezervního systému, které jmenuje americký prezident a schvaluje Senát, a pět šéfů jednotlivých poboček Fedu, na jejichž jmenování se většinově podílejí soukromé členské banky.

Systém dvanácti federálních rezervních bank je tedy sice úzce provázán s americkými soukromými bankami, rozhodující počet hlasů však v klíčovém FOMC, jenž rozhoduje o americké monetární politice, drží Rada guvernérů, jejíž členové jsou jmenováni americkou vládou.

2. Jeho úkolem je sloužit americkým bankéřům

Původ tohoto tvrzení tkví z velké části v tajném setkání několika bankéřů se senátorem Nelsonem Aldrichem, ke kterému došlo v roce 1910 na americkém ostrově Jekyll Island. Záměr, který z tohoto setkání vzešel a který se v hrubých obrysech skutečně stal základním modelem pro budoucí Zákon o Federálním rezervním systému, byl později nazván Aldrichův plán. Nutno však dodat, že původní podoba plánu byla hned v roce 1910 odmítnuta Sněmovnou reprezentantů.

Nemá samozřejmě cenu tvrdit, že soukromí bankéři o podmínkách a principech fungování Federálního rezervního systému nerozhodovali. I ti největší zastánci Fedu musejí připustit, že jejich role byla v době vzniku americké centrální banky zásadní. Stejně tak je ale potřeba si uvědomit, že Fed nevznikl jen proto, aby získal pravomoc neomezeně tisknout peníze. Více než to vznikl coby nástroj, jehož prostřednictvím může americká vláda nepřímo dohlížet na stav národního hospodářství a v případě potřeby ho jistým způsobem podporovat.

Jakékoli domněnky, že americká centrální banka vzešla přímo z tajného konspiračního setkání amerických bankéřů, jsou tedy liché. Navíc ani skutečnost, že se pod Aldrichův plán z roku 1910 podepsala řada soukromých bank, ještě nutně neznamená, že byla snaha o zavedení regulace bankovního systému motivována primárně jejich touhou získat neomezenou finanční a politickou moc.

3. Nepodléhá auditu, a proto má neomezené pravomoci

Hospodaření Rady guvernérů podléhá každoročnímu auditu ze strany Vládního účetního úřadu (Government Accountability Office, GAO), který navíc během roku kontroluje a hodnotí jednotlivá rozhodnutí Rady guvernérů. Finanční výkazy Rady guvernérů jsou dále každoročně auditovány nezávislou auditorskou firmou, jež je k tomuto úkolu najata představenstvem Úřadu generálního inspektora (Office of Inspector General, OIG). Závěry GAO i OIG jsou pak zveřejňovány ve výroční zprávě americké centrální banky, což znamená, že k nim má přístup de facto kdokoli. Kromě toho se do auditorské činnosti zapojuje také Kongres, který kontroluje směřování národní monetární politiky.

Fed má dále povinnost každý týden zveřejňovat informace o nákupech či prodejích jednotlivých druhů aktiv a všechny detailní informace o vývoji své rozvahy. Auditorských prostředků je tedy celá řada a díky povinnosti americké centrální banky zveřejňovat pravidelně všechny důležité informace o své činnosti se auditorem může bez omezení stát prakticky kdokoli, kdo má přístup k internetu.

4. Jeho rozhodování jde proti zájmům amerických občanů

Federální rezervní systém byl vytvořen se záměrem, aby se stal institucí, jež bude mít dohled nad americkým bankovním systémem, do jehož fungování bude moci v případě potřeby efektivně zasahovat. To vzhledem ke skutečnosti, že je bankovní systém jedním z pilířů amerického hospodářství, znamená, že Kongres s jeho ustanovením souhlasil ve snaze zajistit stabilitu amerického hospodářství, a tedy i celé federace.

Fed navíc může prostřednictvím monetární politiky ovlivňovat vývoj americké nezaměstnanosti a také míru inflace, což jsou další dvě veličiny, které o výkonnosti ekonomiky rozhodují. Sečteno a podtrženo, hlavním úkolem Fedu je nejen udržovat americký bankovní systém v bezproblémovém chodu, ale také činit takové kroky, které budou napomáhat stabilitě a růstu celého národního hospodářství.

Odpůrci centrálních bank také často tvrdí, že je Fed pro občany Spojených států neúnosnou finanční zátěží, která je ročně stojí miliardy dolarů. Ve skutečnosti ale daňoví poplatníci na činnost Fedu nepřispívají ani dolar. Americká centrální banka totiž všechny výdaje financuje z vlastních zdrojů a jelikož se jedná o neziskovou instituci, je dokonce povinna veškeré finanční přebytky na konci roku odvést do americké státní kasy. Jen za loňský rok ministerstvo financí zinkasovalo 77,7 miliardy dolarů, které Fed vydělal především prostřednictvím dluhopisů skupovaných v rámci programu kvantitativního uvolňování.

5. Odporuje americké ústavě

Zákon o Federálním rezervním systému byl v roce 1913 přijat Kongresem, což samo o sobě znamená, že ústavě v žádném bodě neodporuje. Ústavnost centrální banky byla navíc několikrát potvrzena ještě dříve, než došlo ke schválení tohoto zákona.

Mezi nejznámější případy z doby před ustanovením Fedu patří spor McCulloch vs. Maryland z roku 1819, ve kterém americký Nejvyšší soud rozhodl, že ústava Spojených států sice výslovně neuvádí, že Kongres musí ustanovit jednu centrální banku, avšak z interpretace pasáží o monetární a fiskální politice lze toto právo vyvodit. Další rozsudek, který ústavnost Federálního rezervního systému potvrdil dříve, než ten vznikl, padl v kauze Osborn vs. Bank of the United States, když Nejvyšší soud v roce 1824 rozhodl, že žádný členský stát federace nemá právo na uvalení daní na finanční instituce, jež vznikly na základě rozhodnutí federální vlády.

Třetím známým případem, který roli Fedu v americkém bankovním systému potvrdil, je relativně nedávný spor známý jako Nixon vs. Individual Head of St. Joseph Mortgage Company, v rámci kterého soud v roce 1985 potvrdil, že bankovky, jejichž vydávání je plně v kompetenci americké centrální banky, jsou legálním platidlem Spojených států amerických.

Zdroj: Pragmatic Capitalism