Trhy se mýlí: Problémy pramení ze spekulací na růst, ne na pokles

Vlády se samozřejmě snaží nastavovat podmínky na trhu tak, aby podpořily ekonomický růst. Některé signály trhu je však nutí dělat rozhodnutí opačná. Příkladem jsou obavy o osud zadlužených zemí, které vedou k úsporám. A ty samozřejmě růst nepodpoří, jejich cílem je odvrátit případný krach dané ekonomiky.

Tlak trhu

Čím menší země, tím jasnější bývají signály trhu, že se něco děje. Mark Mobius, známý správce fondu rozvojových trhů, zdůrazňuje, že trh s finančními deriváty kvůli své velikosti (dle jeho odhadu 600 bilionů USD) dokáže vytvořit na malé trhy a měny obrovský tlak, a to již při použití drobného zlomku z celkového kapitálu.

Někdy je těžké věřit tomu, že "trh" útočí náhodně. Vyváženost rozpočtu a míra zadlužení Řecka, Irska, Portugalska nebo Španělska tyto země nominovala mezi rizikové již dávno. V podstatě nikdo nespekuluje proti nejstabilnějším zemím – Finsku, Švédsku a Švýcarsku. Řecko by nemělo problémy s úroky za své dluhopisy, kdyby si tolik nenapůjčovalo.

Trh může země donutit opustit nevhodnou politiku, například fixovanou měnu, která neodráží realitu. Když v roce 1992 George Soros zaútočil svou spekulací na britskou libru, Velké Británii pomohl. Kombinace devalvace a nižších úrokových sazeb pomohla oživit britskou ekonomiku.

Asijská krize během 90. let je méně zřetelným případem. Manažeři hedgeových fondů tehdy nebyli při svých spekulacích jednotní. Řada z nich, včetně Sorose, hodně ztratila, když nedokázala předvídat, které země budou krizí strženy. Vlna devalvací měla špatný krátkodobý vliv na banky. Na druhou stranu směr, který zvolily asijské země po krizi, jim pomohl k znatelnému růstu finančních systémů i během krize v letech 2007 až 2009.

Spekulanti na růst mohou za bubliny

Spekulanti mohou za vznik bublin, ne za jejich prasknutí. Na začátku 90. let tekl do asijského regionu obrovský kapitál díky víře v silný růst celého regionu. Peníze směřovaly do spekulativních typů investic, především nemovitostí. Bez boomu není důvod k propadu. Stejní spekulanti, které dnes politici obviňují, hráli roli v 90. letech v "konvergenční hře". Nakupovali dluhopisy ostatních evropských zemí a doufali, že jejich výnosy budou konvergovat s těmi německými. Plán se vydařil. Spekulanti vydělávali peníze a vlády se těšily nižším nákladům na půjčky – nikdo si nestěžoval.

Takový růžový scénář je však dlouhodobě nepoužitelný. Nechává politiky v tom, že je členství v měnové unii nestojí žádné náklady. Dalo by se říct, že euro je jakousi moderní obdobou zlatého standardu s Německem v roli zlata a kotvy systému. V rámci zlatého standardu si ve 20. a 30. letech musely země hlídat svůj rozpočet a obchodní bilanci. Být v systému s Německem vyžaduje striktní opatření pro ostatní země eurozóny.

Trh neměl pravdu také v případě amerických nemovitostí. Růst jejich cen přiměl běžné lidi i banky na tyto ceny spoléhat. Při kolapsu trhu byla pozornost věnována spekulantům na pokles – těm, kteří nevěřili dalšímu růstu nemovitostní cenové bubliny. Přitom ti měli pravdu – cenné papíry vztahující se k nemovitostem byly skutečně nadhodnocené a některé banky insolventní. Spekulanti na pokles jen urychlili návrat ceny k realitě. Spekulanti na růst způsobili problém. Trh nebyl férový – tvářil se příliš optimisticky.

Pokud se budou vlády snažit trestat spekulanty na pokles, jak to nyní zkoušejí Nicolas Sarközy a Angela Merkelová, nebude při dalším boomu věnována pozornost realitě. A můžeme se spolehnout na to, že pokud bude vznikat další cenová bublina na akciovém nebo nemovitostním trhu, politiky neuslyšíme.

Zdroj: The Economist