Kdyby se lidé nechtěli mít lépe, nevyměnili by jeskyně za chýše

Vztahy mezi Čínou a Japonskem jsou v poslední době značně napjaté. Známý ekonom Nouriel Roubini dokonce srovnává letošní rok s rokem 1914. Prý může tak jako tehdy propuknout válka, nyní právě mezi dvěma asijskými velmocemi. Střetu se obávají i jiní významní ekonomové. Souhlasíte s nimi?

Zaprvé musím říci, že doufám, že k žádné válce nedojde. Takový záměr Čína rozhodně nemá. Je však potřeba zastávat rozhodný postoj v teritoriálních otázkách. A ty ostrovy, o něž je spor veden, náleží historicky Číně, nikoli Japonsku. Japonská armáda je okupovala na sklonku 19. století.

Takže si myslíte, že k válce nedojde?

Čína chce zachovat mírové prostředí. Region nebyl svědkem žádných bojů od konce druhé světové války a mělo by to tak zůstat.

Vztahy mezi státy v oblasti jsou ale napjaté. A nejde jen o ty čínsko-japonské, třecí plochy existují i mezi Čínou a Tchaj-wanem. Zde se sice situace za poslední roky zklidnila, váš životní příběh ale dobře odráží historické problémy. Zamlada jste dezertoval z tchajwanské armády na území pevninské Číny. Proč?

Nedezertoval jsem. Prostě jsem se jen chtěl vrátit z Tchaj-wanu do kontinentální Číny. Stejně jako se Američané vracívají z Havaje na kontinentální část Spojených států.

Muselo to být náročné rozhodnutí. Svoji těhotnou ženu a vlastně celou rodinu jste opustil na dlouhá léta.

Bylo to složité, máte pravdu.

Prý jste úžinu přeplaval za použití basketbalových míčů.

Nerad bych se k tomu všemu vracel. Je to historie.

V Číně jste se dokázal rychle prosadit. Když Peking navštívil Theodore Schultz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, tlumočil jste mu. Pak vás pozval na studia do Chicaga. Čím jste na něj zapůsobil?

Měl jsem štěstí. Vlastně mám štěstí celý život. Myslím si, že na něj udělal dojem můj tlumočnický výkon. Schultz byl proslulý svojí schopností rozpoznat talent. Pochopitelně v té době nebylo vůbec obvyklé, aby americký profesor učinil tak velkorysou nabídku čínskému studentovi.

Po návratu do Číny jste se stal vůbec prvním absolventem společenských věd s diplomem z americké univerzity.

Ano. Pořád jsem ale vydělával čtyřicet dolarů měsíčně.

I z toho je patrné, že je dnes Čína úplně jinde. Navzdory enormnímu zbohatnutí země (například mezi lety 1990 a 2005 vzrostl čínský hrubý domácí produkt na hlavu 3,4násobně - pozn. aut.) však Číňané nejsou o nic spokojenější než dříve. Proč?

Lidé vždy chtějí mít všeho více a touží se mít stále lépe. S jídlem roste chuť. To je vlastně motor hospodářského růstu a celkového rozvoje. Kdyby se lidé nechtěli mít lépe, nikdy by nevyměnili jeskyně za chýše. Jsou snad v České republice všichni spokojení?

Ne. Spíše naopak.

No vidíte. Přitom jste na tom ekonomicky poměrně dobře. Jde totiž o univerzální princip ekonomie - tužby lidí neznají hranic.

Platí podle vás tato premisa jak v Číně, tak v České republice? A všude jinde?

Jistě. Dám příklad: V současnosti lidé v Číně uvádějí, že je trápí především tři zásadní věci - příjmová nerovnost, korupce a znečištění životního prostředí. Vezměme si další východoasijské ekonomiky, třeba zmíněný Tchaj-wan, Japonsko a Jižní Koreu. Díky ekonomickému růstu posledních desetiletí se v těchto zemích podařilo přivřít příjmové nůžky. S korupcí se tyto země pochopitelně potýkají, leč není tak rozbujelá jako v řadě rozvíjejících se ekonomik. A rovněž jejich životní prostředí se nesmírně zlepšilo. Ale schválně zkuste kteroukoli z těchto zemí navštívit. Co zjistíte? Jsou tam lidé spokojení? Ne, nejsou.

Mají zase nové tužby.

Přesně tak. Dělala jim vrásky příjmová nerovnost. Také korupce. A rovněž je tížilo znečištěné prostředí. Vše se zlepšilo. Jenže se objevily nové věci, jež je potřeba zlepšit, aby "konečně mohli být šťastní". A stejné to bude v Číně. Až Číňany podobným způsobem přestane rmoutit příjmová nerovnost, rozbujelé úplatkářství a smog, objeví se nové problémy a tužby. Bez nich však, jak jsem říkal, by ekonomický rozvoj nikdy nenastal.

Podle řady ekonomů nyní bouřlivý ekonomický rozvoj čeká Afriku. Nadějné vyhlídky černého kontinentu byly tématem letošního ekonomického fóra v Davosu. Myslíte si, že se naplní?

To bude záležet na okolnostech. Je jasné, že s tím, jak se z Číny stává stále vyspělejší ekonomika, se otevírá možnost pro dosud chudé země, aby zaplnily její někdejší místo a aby se mnohem více než dnes soustředily na průmyslovou výrobu v odvětvích, v nichž bude využita jejich levná pracovní síla. Pokud se této příležitosti chopí, mohou růst stejně dynamicky jako Asie. Přesně v souladu se schématem letících hus.

Prosím?

V 60. letech ho popularizoval jistý japonský badatel. Asie podle něj měla Západ dohánět ve formaci, která připomíná hejno hus. První v pořadí je Japonsko, následují "asijští tygři" Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Hongkong. No a pak třetí vlna zemí – Čína, Vietnam, Filipíny a další. Japonsko kdysi zaplnilo místo, které uvolnily Spojené státy. V 50. a 60. letech mohutně přešlo na průmyslovou výrobu náročnou na pracovní sílu. Uspělo. Svůj průmysl dále sofistikovalo tak, že v něm začalo hrát prim kapitálové vybavení – například hi-tech výrobní linky – namísto lidské pracovní síly. Tuto "mezeru" zaplnila Korea a další "tygři" s levnější cenou práce. Ty zase vystřídaly Čína a další.

A nyní probíhá další "střídání stráží".

Ano. Čínský průmysl se sofistikuje a je stále závislejší spíše na kapitálovém vybavení než na lidské práci. Africké země, které disponují levnou pracovní sílou, se tedy mohou chopit příležitosti a stát se průmyslovými ekonomikami.

Pokračování článku najdete na serveru Finmag.cz.

Zdroj: Finmag.cz