Evropské dluhy: Proč se všichni nechováme jako Němci?
Spořivý sever a zhýralý jih – to je obraz, který se většinou lidem vybaví, když přijde řeč na současnou krizi v Řecku a na jeho "záchranu" Německem. Na první pohled je to jasné – Řekové si užívali levné peníze, ničím nestrádali a do důchodu odcházeli brzy. Na druhé straně barikády pak stojí pracující a spořiví Němci. Morální poučení je tedy zjevné – všichni bychom se měli chovat jako Němci. Jenže ono to není možné.
Celé to připomíná pohádku o mravencích a cvrčkovi – mravenci celý rok tvrdě pracovali, zatímco cvrček si jen fidlal. Když přišla zima, mravenci měli z čeho žít, zatímco cvrček málem umřel. Kdyby ho hodní mravenci nezachránili.
Bohužel realita je o něco složitější. V první řadě, naši mravenci, tedy Němci, "nemakají" na sebe, ale soustředí se především na export – vyrábí housle pro cvrčky na celém světě. Což o to, to je v pořádku. Jenže němečtí mravenečkové nemají na oplátku zájem o cvrčkovu muziku, resp. o nic, co by jim cvrčci mohli nabídnout. Proto si cvrčci kupují housle na dluh. A mravenci ochotně půjčují.
Půjčují i přesto, že v hloubi duše vědí, že od cvrčků nikdy nic chtít nebudou, protože i kdyby se cvrček dal místo fidlání na výrobu vynikajícího nábytku do mraveniště, "ten mravenčí je přece lepší!".
Každá půjčka je něčí úsporou
Můžete říci, že si cvrček neměl půjčovat, že to byla jeho svobodná volba. Jenže každá půjčka je něčí úsporou a každý uspořený cent je potřeba zhodnocovat. To je úplně jednoduchá účetní identita – žádná ekonomická teorie, spíše přírodní zákon (technickou výjimkou jsou instituce, které mají možnost vydávat peníze, ale to už by nebyla pohádka o mravenečcích, ale Oslíčku, otřes se!). Pokud bych si od vás chtěl půjčit, musíte mít úspory, které byste mi mohli půjčit. Stejně důležité ale je, že i ve vašem zájmu je najít někoho, kdo si půjčit chce. Pod polštářem se vaše úspory samy nezhodnotí.
Analogie začne získávat konkrétní obrysy, jakmile se přeneseme do světa národních financí. Pokud má soukromý sektor úspory, někdo si je dříve či později musí půjčit (zakopání peněz na zahradě za úspory nepovažuji). Adresátem půjčky může být stát nebo někdo v zahraniční, kdo si pak za půjčené peníze koupí to, co prodáváme.
Platí tedy celkem jednoduché pravidlo:
státní sektor + soukromý sektor = obchodní přebytek nebo deficit
Jinak řečeno - jestliže je jak státní sektor, tak privátní sektor v plusu, nutně musíte být exportérem: někdo vám peníze, které chcete spořit, musí dát. A když to není nikdo doma, tak to musí být někdo v zahraničí. Naopak, pokud máte, jako donedávna USA, deficit v privátním i veřejném sektoru, musíte být nutně importérem. Opět platí, že pokud se chcete zadlužovat, a doma to nejde, protože se zadlužují všichni, musíte si půjčit od někoho ze zahraničí.
O vztahu výše zmíněného k euru a dalšímu vývoji čtěte v pokračování článku na serveru finmag.cz
