Banky vědí své, dluhy nejsou vždy špatné. To jen politici mávají rákoskami
V posledních několika dnech jsme na dluhopisových trzích mohli vidět něco, co by před několika lety vypadalo jako směšná iluze: na dražbě krátkodobých dluhopisů prodaly německá a britská vláda dluhopisy se záporným výnosem. Ano, čtete správně – investoři dostanou od vlád zpátky méně, než jim půjčili.
Došlo k tomu přesto, že britský dluh zatím spíše roste a německý má před sebou dvě stejně špatné volby: záchranu eura, nebo rozpad eura.
Pochybuji, že jste si všimli chyby, kterou jsem udělal v úvodním odstavci. Psal jsem totiž o "investorech". Ve skutečnosti hlavními kupujícími těchto dluhopisů nejsou investoři v pravém slova smyslu, nýbrž banky.
Důvod je jednoduchý: na mezibankovním trhu je teď v podstatě nemožné půjčit si bez zástavy. Do roku 2007 to přitom bylo zcela běžné (viz známý LIBOR, sazba, od které se odvíjí mnoho dalších úrokových sazeb, je sazbou pro nezaručené půjčky). V podstatě všechno půjčování jde dnes přes takzvané repo obchody, což jsou ve skutečnosti krátkodobé půjčky s jistinou. Roli jistiny plní právě státní dluhopisy.
Evropské banky se bojí jako nikdy
Jistina jistá a jistina nejistá
Má to háček: není jistina jako jistina. Například řecké dluhopisy by teď nikdo kromě Evropské centrální a Řecké národní banky jako jistinu nevzal. Použijete-li italské, můžete očekávat, že vám někdo půjčí maximálně 75 % hodnoty dluhopisu.
Naproti tomu "německé bundy" nebo "britské gilty" (na trzích je "bund" a "gilt" běžné označení německých, respektive britských státních dluhopisů - pozn. red.) se berou jako jistina perfektní, můžete si proti nim půjčit víceméně plnou hodnotu dluhopisu.
Jejich výnos je sice jen zlomkem výnosu bondů italských, ale když se na to podíváte z pohledu likvidity, jsou až neskutečně lepší než ty italské. A to neberu do úvahy riziko, že se u italských dluhopisů situace ještě zhorší, a sníží se tedy dále hodnota vaší jistiny, takže budete stát před volbou buď půjčku zmenšit, nebo sehnat více jistiny.
Samozřejmě, požadovat kvalitnější záruky je racionální. Jenže požadují-li lepší kvalitu najednou všichni, její cena se může vyšplhat do astronomických výšin, zatímco ceny všeho ostatního spadnou. Což opět zvýší poptávku po kvalitě, takže dostáváme pěknou pozitivní zpětnou vazbu, kterou je velice těžké zastavit.
Překročili Portugalci Rubikon defaultu? Takhle to vypadá, když se na vás ECB vykašle
Jedním z mála způsobů, jak tuto spirálu přerušit, je zařídit, aby bylo na trhu více kvalitní jistiny. Jenže více kvalitní jistiny v současné době znamená více německých či britských dluhopisů. Politici obou států, speciálně Německa, nemají nyní zájem zvyšovat své zadlužení. Obzvlášť ne proto, aby uspokojili potřeby kapitálových trhů.
Ode zdi ke zdi
Přechod k zajištěným půjčkám sám o sobě znamená dramatické snížení množství úvěrů v ekonomice. Při zajištěných půjčkách pak množství úvěrů závisí na množství dostupné jistiny. Požadavky na kvalitní jistinu tedy sníží množství úvěrů ještě víc – pokud jí bude nedostatek. Bez pomoci Evropské centrální banky, která potichu změnila pravidla toho, co je pro ni přijatelná jistina, by velká část evropských bank zkrachovala kvůli nedostatku likvidity.
Bohužel dnešní ekonomika (a dle mého názoru žádná rozumně velká ekonomika) není bez úvěrování schopna pracovat. Možnost půjčovat si je důležitá hlavně pro malé a střední podniky, které si velice často potřebují opatřit provozní kapitál, obzvlášť když je velcí dodavatelé nebo odběratelé přimáčknou s platebními podmínkami. Z jednoho extrému, kdy dostal úvěr každý, tak přecházíme do dalšího extrému, kdy ho dostane jen ten, kdo ho vůbec nepotřebuje. To pro ekonomiku není zdravé, neboť největší dopad to má na malé, střední a nové firmy.
