Euforie na trhu s evropskými dluhopisy: Srdečné pozdravy z evropské periferie
Investoři rádi půjčují jižním zemím eurozóny, když jsou úroky nízké - dnes stejně jako před krizí eura. Naopak prchají, jsou-li úroky vysoké. Co z toho plyne?
- Jsou-li ceny nízké, rizika rostou a všichni jsou v klidu díky viditelným fundamentům, vyplatí se vystoupit z davu a připravit se na vyšší ceny. Ne až tehdy, když jsou ceny vysoké.
- Trefit přesně obrat trendu je nemožné. Být dva kroky před trhem něco stojí, být krok za trhem ale stojí mnohem více. To platilo pro krozi eura a platí to nyní pro úrokové sazby.
Řecko se v dubnu po čtyřech letech vrátilo na dluhopisové trhy a zahraniční investoři mu mohli ruce urvat, jak jeho dluhopisy chtěli. Portugalsko v květnu vystoupí ze záchranného programu a nenechá si ani preventivní kreditní linku. Bankrot Řecka, hrozba rozpadu eurozóny a vysoké dluhy jsou zapomenuty. Investoři milují jihoevropské dluhopisy skoro jako před krizí.
Měnící se lásky a nelásky investorů k periferním zemím eurozóny dávají lekce toho, jak psychologie davu v době obratů velkých trendů na trzích vede k velkým ztrátám. Tyto lekce platily pro krizi eurozóny a nyní platí pro úrokové sazby.
- Ignorovat rostoucí rizika obratu trendu se vyplatí, ale pouze na určitou dobu.
- Vždy se najdou důvody, proč nový trend ignorovat ještě dlouho po jeho začátku, i když ztráty narůstají.
- Kdo si počká na to, až je nový trend jasný, a pak koná, dočká se nejen ztrát, ale často se ještě ochudí o případné vylepšení.
Ignorovat riziko se na čas vyplatí
Krizi eurozóny předcházely dobré časy, kdy byly Řecko, Portugalsko a další jižní země miláčky investorů. Ti využívali nízkých sazeb v eurozóně k investicím do výnosných aktiv ve Středomoří, a to bez obav z oslabení drachmy, escuda, pesety či liry.
Když ceny nemovitostí letěly do nebe a vnější schodky se prohlubovaly, objevovala se varování, že tento obrovský carry-trade skončí průšvihem. Většina lidí však tato varování ignorovala. Proč také naslouchat škarohlídům? Makroekonomické fundamenty ekonomik se zdály být v pořádku. Rozpočtové schodky klesaly, veřejné dluhy také. Vnější deficity s existencí společné evropské měny přestaly být relevantní.
Ignorovat varování navíc bylo výnosné. Kdo se řídil varováními před možnými problémy, prodělával. Ať už prodal nemovitosti ve Španělsku a sledoval jejich další růst ceny, nebo se zajistil proti růstu úroků v Řecku a "zbytečně" několik let platil vyšší úroky.
**Ne nadarmo se říká, že kdo je o krok před trhem, vypadá jako génius. Kdo je o dva kroky před trhem, vypadá jako idiot.
Časování obratu trendu
Být přesně krok před trhem, když se obrací velký trend, si žádá schopnosti génia a kupu štěstí. Nedbat varovných signálů a rozpoznat obrat dlouhodobého trendu je nad schopnosti většiny smrtelníků, a to i po prvním velkém pohybu trhů ve směru nového trendu.
Když výnosy dluhopisů periferních zemí eurozóny vyskočily v roce 2008, málokdo si to vysvětloval jako začátek krize eurozóny. Bylo to vnímáno jako důsledek hypoteční krize v USA. Když úroky začaly růst v roce 2009, vždy se našlo dost argumentů pro to, že se toho až tak moc neděje, že se ceny hýbou jen kvůli spekulantům; fundament je přece ok a ECB, Evropská Komise a MMF mají situaci pod kontrolou. Později přibyl argument, že problematické je jen a pouze Řecko, které falšovalo statistiky, nikdo jiný. Později se seznam problematických zemí rozšiřoval.
Kdo si počká, ten se dočká
Když začalo být očividné, jak vážný problém v eurozóně je, když zprávy o její krizi plnily noviny a televize každý den, když si i chlapíci v hospodě v Horním Bolíkově povídali o odchodu Řecka z eurozóny, když se prostě riziko změnilo v drsnou realitu, bylo pozdě se na něj připravovat. Předkrizové ceny už dávno nebyly k mání. V té době úroky periferních zemí převýšily ty německé o 10 procentních bodů, nemluvě o řeckém bankrotu.
Být dva kroky před trhem nevypadá moudře, ale být krok za trhem často znamená katastrofu. Začít jednat, když bylo vše jasné, nejen nezabránilo ztrátám. Znamenalo to připravit se o úlevu (pokles úroků periferních zemí od roku 2012), když pesimismus vyvrcholil a tržní trend se otočil zpět.
Déjà vu
Současná situace na úrokových trzích se v mnohém podobá dluhopisovým trhům jižních zemí před krizí eura. Úroky dlouho klesaly. Dominuje očekávání, že půjdou-li někdy vůbec nahoru, tak za dlouho a jen trochu. Centrální banky se snaží vyrobit inflaci, ale zatím bez velkého úspěchu. Kdo se navíc proti vyšším úrokům v nedávné minulosti zajistil, platí "zbytečně" více. Být dva kroky před trhem nevypadá moudře.
Současné úrokové křivky započítávají očividné makroekonomické fundamenty, tedy nulovou inflaci a slabý růst úvěrů. Křivky nezapočítávají možnost, že zanícené snahy centrálních bank vyrobit více inflace časem uspějí. A už vůbec nezapočítávají možnost, že to centrální banky s výrobou inflace přeženou po vzoru pohádky Hrnečku, vař.
