Kritika inflace: Chrání bohaté a ubližuje chudým
Jörg Guido Hülsmann z Ludwig von Mises Institute argumentuje, proč inflace není dobrá pro společnost jako celek, ale profitují z ní jen nejbohatší a nejmocnější skupiny.
Produkce peněz ve svobodné společnosti je věcí svobodné asociace. Všichni - od horníků po vlastníky dolů, mincovny a zákazníky, kteří mince vyrobené z vytěženého kovu poptávají – z produkce peněz mají užitek. Nikdo z nich neporušuje vlastnické právo někoho jiného, protože každý může svobodně těžit drahý kov, razit mince a nikdo není nucen k jejich nákupu.
Zcela jiné je to s produkcí peněz v intervencionistických režimech, které převládají v západní společnosti posledních 150 let. Dvěma institucionálními formami peněžního intervencionismu jsou (podvodné) bankovnictví částečných rezerv a papírové (fiat) peníze.
Kdo tiskne peníze, porušuje právo ostatních
Společnou charakteristikou těchto režimů je nedodržení principu svobodné asociace. Umožňují emitentům papírových peněz zvyšovat produkci prostřednictvím porušování práv ostatních.
Bankovnictví lze označit za podvodné, když bankéři prodávají nekryté nebo jen částečně kryté peněžní substituty, jež mohou prezentovat jako plnohodnotné peníze. Prodávají více peněžních substitutů, než by mohli za normálních okolností, kdyby pro každý emitovaný substitut museli držet 100% rezervy.
Emitent papírových peněz prodává produkt, který by nemohl odolat konkurenci peněz volného trhu, jimiž mohou být například zlaté a stříbrné mince. Účastníci trhu tyto peníze poptávají jen kvůli tomu, že je využití jiných forem peněz významně omezené, případně dokonce nezákonné.
Nejvýmluvnější ilustrací této skutečnosti je ochrana papírových peněz legislativou o zákonném platidle. Fiat měna je ze své podstaty jen bezcenným papírem nebo laciným kovem. Nemá hodnotu, která by přitáhla zájem nakupujících, pokud by to nepřikazoval stát.
Produkce papírových peněz je tím pádem přehnaná, není totiž dána informovanou a dobrovolnou asociací nakupující veřejnosti. Na volném trhu by si papírové peníze nikdy nemohly udržet konkurenceschopnost s platidly z hodnotnějších materiálů. Díky tomu může bankovnictví s částečnými rezervami generovat přehnaná množství peněžních substitutů. Zákazníci nejsou informovaní, že jim jsou nabízena depozita krytá pouze částečnými rezervami, která jsou přitom vydávána za skutečné peněžní hodnoty.
Přehnaná produkce peněz je podle Rothbardianské definice inflací (podle ekonoma Murrayho Newtona Rothbarda - pozn. red.). Ta je neospravedlnitelnou redistribucí příjmů v prospěch těch, kdo jsou emisi nových peněz nejblíže, a na úkor ostatních, kteří se k penězům dostanou až jako poslední.
Redistribuce jako symbol nespravedlnosti
V praxi funguje redistribuce vždy v prospěch emitentů papírových peněz (v systému se tváří jako centrální banky) a jejich partnerů v bankovním sektoru a na trhu cenných papírů. Inflace přináší výhodu také vládám a jejich nejbližším spojencům ze světa byznysu. Je nástrojem, prostřednictvím něhož se tyto elitní skupiny obohacují na úkor zbytku společnosti. Kapitalistický systém sužovaný inflací není ničím jiným než ekonomickým systémem, který odčerpává prostředky chudých a přelévá je k bohatým.
Vzhledem k tomu, že to ochraňuje politický a ekonomický establishment před konkurencí, je inflace brzdou sociální mobility. Stálý příliv papírových peněz vede k tomu, že bohatí bohatnou více a mocní získávají větší vliv než v situaci, v níž by záviseli výhradně na dobrovolné podpoře společnosti.
Slavný ekonom Josef Schumpeter kdysi označil inflaci za posla inovací. Podle něho inflační povaha bankovek sloužila k financování podnikatelů s velkými nápady, ale nedostatkem kapitálu. Když odhlédneme od etické otázky podpory samozvaných inovátorů na úkor zbytku společnosti, z praktických zkušeností vyplývá, že Schumpeterovo schéma bylo jen toužebným přáním. Úvěrová expanze financovaná tištěním peněz je v praxi protikladem toho, jak zajistit prosperitu ekonomického systému. Naopak je oblíbeným prostředkem umožňujícím přežití establishmentu, který by si za normálních okolností nedokázal udržet konkurenceschopnost.
Bylo by neuctivé označovat inflaci za velkolepý podvod politicky dobře propojených elit s cílem obohatit se na úkor nuzných mas bez politického vlivu. Vždy jde ruku v ruce s koncentrací politické síly skupin s výsadou vlastnictví bankovní licence a těch, co mají pod kontrolou produkci monopolních papírových peněz. Inflace podněcuje nekonečné zadlužování a nechává společnost napospas "monetárním autoritám", jako jsou centrální banky, což vede k morální korupci celé společnosti.
Zdroj: Ludwig von Mises Institute
