Pod pokličkou deflačního mýtu
Z deflace se v posledních měsících a letech stal v očích světových politiků a bankéřů démon gigantických rozměrů, jehož nástupu k moci je potřeba za každou cenu zabránit. Eurozóna nedávno sáhla po dosud nepoznaném kalibru záporné depozitní sazby a Japonsko a Spojené státy již dříve spustily programy masivních nákupů dluhopisů. Rozměry, do jakých v poslední době boj proti deflaci narostl, ale vyvolávají pochybnosti, zda si vůbec svět uvědomuje, s čím má tu čest.
Keynesiánci a monetaristé termín deflace standardně používají k označení prostředí, ve kterém klesají ceny, případně roste reálná hodnota (kupní síla) peněz. Deflace je tak v současném světě považována za přímý protiklad inflace, která označuje prostředí rostoucích cen či klesající reálné hodnoty peněz. Původně nicméně oba tyto termíny pojmenovávaly něco trochu jiného.
Termín inflace v době svého vzniku označoval navyšování objemu peněz v oběhu, přičemž všechny důsledky z toho plynoucí se již nacházely mimo jeho pojmové jádro. Z toho logicky vyplývá, že termín deflace jakožto protiklad inflace původně označoval výhradně pokles objemu peněz v oběhu, nikoli jeho logický důsledek v podobě poklesu cen, respektive růstu kupní síly peněz.
Modly centrálních bank
Anglický ekonom John Maynard Keynes v duchu svého chápání deflace v první polovině 20. století mimo jiné tvrdil, že se jedná o fenomén, který spotřebitele podporuje v odkládání nákupů, jelikož v nich vyvolává očekávání dalšího poklesu cen, tedy finančních úspor.
Ve svém Traktátu o peněžní reformě z roku 1923 Keynes také napsal, že deflace hraje do karet držitelům kapitálu a znevýhodňuje třídu pracujících, jelikož zaměstnavatelům umožňuje díky růstu reálné hodnoty peněz při konstantních pracovních výkonech dělníků snižovat jejich nominální mzdové náklady. To je podle řady uznávaných ekonomů i dnes jeden z hlavních důvodů, proč je třeba proti růstu kupní síly peněz bojovat.
Američan Irving Fisher, další známý ekonom, zase ve stejné době varoval před nebezpečnou deflační spirálou, ve které pokles kupní síly zvyšuje reálnou hodnotu dluhů, což podporuje další snižování cen, a tedy i další růst reálné hodnoty dluhů. Pokud přitom centrální banky a stát nedokáží bobtnání deflační spirály zabránit, hrozí podle Fishera na jejím konci až pád bankovního, či dokonce zhroucení celého finančního systému.
Rostoucí ekonomika bez poptávky
Zatímco světové centrální banky nyní doslova hltají každé slovo, které kdy Keynes a Fisher řekli či napsali, základní pravidlo trhů, Sayův zákon, jenž říká, že nabídka vytváří poptávku, v důsledku čehož logicky nemůže vzniknout krize z nedostatečné spotřeby, ale zůstává ležet zcela bez povšimnutí kdesi v koutě. Zajímavé je, že hodnota peněz podle teorie Jeana-Baptisty Saye v ekonomice nehraje rozhodující roli, protože jakékoliv uměle vytvořené platidlo je pouze zástupným prostředkem přelévajícím se mezi stranou nabídky a poptávky.
Bankéři jsou nicméně evidentně jiného názoru, a tak stále dokola tvrdí, že je v současné situaci, kdy se světová ekonomika stále plně nezotavila z dopadů poslední finanční krize, potřeba slabou poptávku spotřebitelů zvýšit prostřednictvím měnových intervencí a jiných opatření na podporu hospodářského růstu. Výsledkem této politiky centrálních bank ale bohužel, viděno očima Jeana-Baptisty Saye, není nic jiného než udržování neživotaschopných společností v chodu, a tedy vytváření umělé nabídky, pro kterou na druhé straně neexistuje adekvátní poptávka.
To nejlepší na konec. Když se podpůrná opatření centrálních bank minou účinkem a podniky, které by bez vnější podpory centrálních bank zkrachovaly, krachovat kvůli chybějící poptávce skutečně začnou, objeví se na scéně slovo deflace. A proti té je přece potřeba se vší vervou bojovat.
Zdroj: GoldMoney.com
