Konec lidstva se blíží. Člověk si podepisuje vlastní ortel

O nejpřirozenější konec osídlené modré planety by se mohlo postarat Slunce, jehož život je stejně jako život každé hvězdy ve vesmíru omezený. Pokud jste však právě dostali strach, že se jednoho dne probudíte do absolutní tmy a chladu, můžete si zase oddechnout. Slunce je v nejlepších letech a jeho paprsky na naši planetu budou dopadat ještě minimálně 5 miliard let.

Zásah vyšší moci na sebe nicméně může vzít i jinou podobu. Ve vesmíru se pohybuje nekonečné množství těles, jejichž dráhu letu člověk může sledovat, ale jen velmi těžko měnit. Ano, řeč je o asteroidech, které již jednou ukázaly, jak ničivá jejich síla je. Když do oblasti dnešního poloostrova Yucatán v Mexickém zálivu přibližně před 65 miliony let dopadlo těleso o průměru zhruba 10 kilometrů, znamenalo to nejen konec období dinosaurů, ale i masivní vymírání některých ptakoještěrů a dalších živočichů. Nepoměrně méně ničivý byl zhruba rok a půl starý dopad meteoritu do Čeljabinské oblasti, který ale lidstvu přesto připomněl, jak nečekaný jeho konec může být.

Válečný teror, nebo počasí?

Ani tím jsme ale všechny možnosti nevyčerpali. "Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny," prohlásil světoznámý fyzik Albert Einstein. Zřejmě nebyl daleko od pravdy. Tedy pokud by po třetí světové válce ještě nějaké lidstvo vůbec existovalo.

Současné napjaté vztahy mezi Ruskem a Západem ukazují, že svět ani dvě dekády od konce studené války není tak bezpečným a mírem naplněným místem, jak jsou lidé přesvědčováni. Ať jde o Rusko, nebo třeba Severní Koreu, nemůže si svět být jistý prakticky ničím. Kdesi v hloubi "duše" těchto národů a jejich politických vůdců se totiž stále nacházejí žhavé uhlíky, z nichž může prakticky kdykoli odskočit jiskra a bez varování zapálit doutnák vedoucí k sudu střelného prachu.

Nebo vše může dopadnout ještě trochu jinak. Nezáleží na tom, zda jste zatvrzelými zastánci, nebo naopak extrémními odpůrci teorie globálního oteplování. Jisté je, že zemské klima není neměnné. Zastánci teorie globálního oteplování tvrdí, že se povrch naší planety dříve nebo později stane zcela neobyvatelným, jelikož růst koncentrace skleníkových plynů podpořený neekologickou lidskou činností způsobí výrazný nárůst teploty a povede k masivnímu vymírání fauny a flóry.

Odpůrci teorie vlivu člověka na globální klima naopak tvrdí, že se blíží období extrémní zimy. Jejich úvahy jsou založené na střídání dob ledových a meziledových, kdy postupné oteplování v době meziledové vede ke změně toku mořských proudů, což nakonec vyústí v příchod doby ledové. Je tedy vcelku jedno, jestli bude člověk v budoucnu čelit extrémnímu horku, nebo naopak chladu. Jisté je, že se bude muset vyrovnat s novým pořádkem věcí a zásadním způsobem přehodnotit své priority. V opačném případě ho čeká stejný osud, jaký potkal třeba mamuty na konci poslední doby ledové.

A ještě jeden apokalyptický scénář nesmíme opomenout. Na Zemi aktuálně žije asi 7,3 miliardy lidí, přičemž Organizace spojených národů odhaduje, že do roku 2047 toto číslo vzroste na 10 miliard. Připočtěme k tomu fakt, že světové zásoby pitné vody jsou pevně dané a nelze je jakkoli uměle navyšovat, nechceme-li narušit biologickou rovnováhu planety, a že již dnes má ztížený (nebo žádný) přístup k nezávadné pitné vodě až 40 % světové populace. A tak bychom mohli pokračovat. V důsledku růstu populace kromě jiného rychle ubývá také plocha obhospodařovatelné zemědělské půdy, a tedy roste riziko vzniku světového hladomoru.

Nevyšly předpovědi pro rok 2000, přežili jsme i rok 2012. Nemá smysl tvrdit, že nová interpretace mayského kalendáře naznačuje, že před sebou všichni máme posledních deset let života, ani to, že Zemi třeba v roce 2135 zasáhne obří vesmírně těleso, které po sobě zanechá absolutní zkázu a holou planetu bez života. Přesto bychom si měli přiznat, že konec lidstva přijde. A nemusí to trvat zase tak dlouho.