Prověrka evropské jednoty je na spadnutí. Ustojí starý kontinent největší krizi 21. století?

Hlavním zdrojem napětí na východní Ukrajině jsou kromě více či méně častých střetů mezi separatisty a ukrajinskou armádou zejména volby, které proruští vzbouřenci uspořádali na začátku listopadu. Hlasování, jež Západ označil za nelegitimní, podle očekávání s přehledem ovládli dosavadní vůdci samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Rusko výsledek voleb samozřejmě přivítalo s nadšením a prohlásilo, že nově zvolení představitelé získali politický mandát k obnovení klidu a normálního života v těchto oblastech.

Západní politici na vyjádření Ruska k výsledku separatistických voleb zareagovali obviněním, že se Moskva snaží oslabit křehké příměří v oblasti, protože podle podmínek klidu zbraní by se na východě Ukrajiny měly na začátku prosince konat regionální volby pod záštitou oficiální ukrajinské vlády.

Celá situace je o to nepřehlednější, že se geopolitická rizika v Evropě neomezují pouze na Ukrajinu, a už vůbec ne jen na její nejvýchodnější část. Napjaté vztahy mezi Kyjevem a Moskvou a pokračující přestřelky na Donbasu jsou pouze vrcholem ledovce. Je to jen pár dní, co Sergej Markov, poradce ruského prezidenta Vladimira Putina, prohlásil, že Estonsko a Lotyšsko mají kvůli utlačování ruskojazyčného obyvatelstva důvod bát se svého východního souseda. O neohlášených provokativních přeletech ruských vojenských stíhaček přes území NATO či podezření na přítomnost ruské ponorky ve švédských vodách ani nemluvě.

Ustojí NATO ruské provokace?

Podle analytiků není příliš těžké rozklíčovat, o co na východní Ukrajině aktuálně jde. Panuje shoda na tom, že snahou východoukrajinských rebelů podporovaných ruskými zbraněmi a jednotkami je zajistit pozemní propojení Ruska s anektovaným Krymem, tedy dostat pod kontrolu území na jihozápad od Doněcku až po Dněpr. Znepokojující je podle nich ovšem to, že bez ohledu na to, zda si Rusko pozemní most na Krym zajistí, nebo ne, zřejmě ambice Vladimira Putina nedojdou naplnění, a tak bude ruská agrese zabalená do hávu boje za mír a práva menšin v Evropě pokračovat.

Někteří analytici dokonce tvrdí, že cílem Ruska není nic jiného než destabilizovat NATO a ukázat, že Západ není ani zdaleka tak jednotný, jak tvrdí. Pokud by Rusko vojensky napadlo některého člena Severoatlantické aliance, byli by ostatní členové NATO nuceni vyslat na obranu svých partnerů vlastní jednotky a techniku. A to by se některým z nich nemuselo dvakrát zamlouvat. Je velmi pravděpodobné, že pobaltské státy nebo třeba Polsko by s odvetnými vojenskými kroky neměly velký problém. Některé západoevropské země by se však podobně jako již mnohokrát mohly omezit pouze na výzvy k diplomatickému řešení konfliktu.

Konkrétně Polsko již koneckonců na ostrou ruskou rétoriku zareagovalo přesunem podstatné části své vojenské síly východním směrem, tedy blíže ke svým hranicím s Běloruskem a Ukrajinou, které jsou jedinou překážkou mezi ním a Ruskem. Stejně tak Finsko a Švédsko začaly zvažovat možnosti užší spolupráce s NATO a Moldavsko si pohrává s myšlenkou, že by si svůj neutrální status nemuselo uchovat navždy.

Východní Evropa a severské země nejvíce ohrožené nevyzpytatelným chováním ruského prezidenta se navzdory všem smířlivým vyjádřením Ruska o tom, že se ho dění na východní Ukrajině vlastně netýká, připravují na válku. O výsledku současné evropské krize tak nakonec podle všeho rozhodne síla jednoty NATO. Pokud Moskva získá dojem, že Severoatlantická aliance netáhne za jeden provaz, může nedobrovolné přepisování hranic na starém kontinentu pokračovat.

Zdroj: The Fiscal Times