Jak Putin ukradl Rusku demokracii

Západní politici, novináři, byznysmeni i akademici, kteří pozorně sledují novodobé dějiny Ruska, se takřka do detailů shodují v popisování toho, co se v Rusku v postsovětské éře stalo. Sovětský svaz se rozpadl v roce 1991, když jeho poslední prezident Michail Gorbačov odstoupil z funkce a otěže vedení státu předal Borisi Jelcinovi. Tehdy se také z přidružených sovětských republik jako Ukrajiny či Běloruska staly nezávislé státy.

První polovina 90. let 20. století byla pro Rusko i všechny bývalé sovětské republiky obdobím zásadní politické i ekonomické transformace. V Rusku se k moci dostali lidé, kteří se v zemi pokoušeli nastolit demokratické principy a vytvořit liberální tržní hospodářství. Po nějakém čase nicméně reformní snahy začaly slábnout, až nakonec úplně utichly a Rusko se v kruhu vrátilo na začátek.

V odpovědích na otázku, proč Rusko z cesty politických a ekonomických reforem sešlo, již odborníci tak jednotní nejsou. Někteří tvrdí, že se tak stalo proto, že se východ Evropy nezapojil do poválečného Marshallova plánu, jiní navrhují, že se Západ po rozpadu SSSR málo angažoval v integraci Ruska do mezinárodního společenství, a další zase říkají, že se jednalo o čistě ruský problém spojený s letargií tamní společnosti a nedostatečným tempem reforem brzděných mimo jiné i nerozhodným, poté neustále opilým a nakonec nemocným Borisem Jelcinem.

Co když ale všechno bylo trochu jinak?

Demokratické záchvěvy 90. let

Profesorka politologie a uznávaná odbornice na problematiku sovětské a ruské politiky Karen Dawishaová působící na Miami University ve své knize Putinova kleptokracie tvrdí, že již během reformních snah v průběhu 90. let za nitky tahal Vladimir Putin a kruh jeho nejbližších. "Konec reformních snah nemá na svědomí ani málo aktivní Západ, ani ruská neschopnost vymanit se z desetiletí trvající byrokracie, ani přetrvávání sovětské myšlenky v hlavách některých Rusů. Vladimir Putin a jeho spolupracovníci se ještě před rozpadem SSSR začali připravovat na převzetí moci a vytvoření silně autoritativního režimu, přičemž snahy o demokratizaci země ze začátku 90. let vnímali jako pouhou dobovou dekoraci, nikoli nový směr," píše Dawishaová.

Jinými slovy, problémem postsovětského Ruska nebyl neúspěch demokratických reforem, nýbrž konstituování nové formy autoritářského vedení země, pro které se reformní kroky ze začátku 90. let staly vítanými novodobými Potěmkinovými vesnicemi.

Podle Karen Dawishaové jsou klíčem k rozšifrování složitého postsovětského vývoje Ruska tři písmena - KGB. Agenti KGB ještě před rozpadem SSSR pochopili, že pokud budou vývoji jen nečinně přihlížet, bude pro ně neodvratný pád sovětského impéria znamenat ztrátu politického vlivu, moci a všech privilegií, kterých se jim dosud dostávalo. Proto se neváhali spojit s organizovaným zločinem, vyvést ze SSSR nemalé peníze a ty zpětně zainvestovat do "nového" Ruska, díky čemuž o pár let později kousek po kousku získávali zpět kontrolu nad celou zemí. Nástup Putina k moci v roce 2000 pak byl už jen formálním zpečetěním jejich znovuzískaného vlivu.

Kanadská novinářka Chrystia Freelandová upozorňuje na překotné změny zákonů, které se v 90. letech často dostávaly do vzájemných střetů, takže prakticky všichni podnikatelé tím, že jeden zákon dodržovali, na druhé straně jiný porušovali. "S ohledem na další vývoj je evidentní, že se nejednalo pouze o porodní bolesti nového politického a ekonomického systému. Vše bylo záměrně vymyšlené tak, aby mohl být v kterémkoli okamžiku jakýkoli významný byznysmen obviněn z nezákonného chování a jednoduše odstřižen od svého majetku a vlivu," uvádí Freelandová ve své knize Obchod století.

Karen Dawishaová i Chrystia Freelandová přitom nejsou jen tuctovými konspirátorkami, které by své teorie zakládaly na domněnkách a spekulacích. Obě vycházejí z množství dokumentů použitých v různých soudních procesech, materiálů sesbíraných investigativními novináři, rozhovorů se světovými podnikateli a bankéři či zjištění ruských médií, z nichž některá již na přímý rozkaz Kremlu ukončila svoji činnost.

Z Drážďan do Kremlu

Příběh nenaplněné demokratické transformace Ruska se začal psát na konci 80. let, kdy Vladimir Putin působil jako agent KGB ve východoněmeckých Drážďanech. Právě tehdy začali někteří agenti KGB ztrácet důvěru ve vládu Michaila Gorbačova, a tak se rozhodli zajistit tím, že z Ruska na zahraniční účty spravované britskými a švýcarskými bankéři tajně vyváděli peníze, které patřily Komunistické straně Sovětského svazu. Podle některých zdrojů přitom o těchto aktivitách Komunistická strana Sovětského svazu minimálně v začátcích věděla, ale nic proti nim nenamítala.

KGB se s oficiálním sovětským vedením definitivně rozešla v srpnu 1991, kdy se v Rusku odehrál neúspěšný pokus o státní převrat. Tajná služba, která se pokusila svrhnout prezidenta Gorbačova, již do té doby nicméně z Komunistické strany Sovětského svazu stihla vyvést v přepočtu přes čtyři miliardy dolarů, což byla vzhledem k prakticky nulovým devizovým rezervám a slabému hospodářství SSSR obrovská suma. Samotný Putin se během puče přiklonil na stranu budoucího prvního ruského prezidenta Jelcina, čímž si dokořán otevřel dveře do vysoké postsovětské politiky.

Putin se po svém návratu z Německa v roce 1991 v Rusku angažoval v celé řadě institucí a organizací. V Petrohradě, kde se stal prvním demokraticky zvoleným starostou, měl kromě jiného pod palcem oblast mezinárodních vztahů, později stál u vzniku banky Rossiya či petrohradského družstva Ozero a angažoval se i v petrohradském realitním holdingu, který byl v roce 1999 německou zpravodajskou službou obviněn z praní špinavých peněz ruské a kolumbijské mafie, či stavební firmě Twentieth Trust, která zase byla obviněna z toho, že peníze z petrohradského rozpočtu vyváděla za hranice Ruska.

Další stupínek na cestě do Kremlu Putin překonal v červenci 1998, kdy byl jmenován šéfem ruské bezpečnostní služby FSB, jež byla zřízena jako nástupkyně KGB. Spolu s tím Putin přesídlil z Petrohradu do Moskvy, kam si s sebou vzal i většinu svých věrných napojených nejen na velký byznys, ale i protizákonné aktivity vynášející značné jmění. Odsud již do prezidentského křesla nebylo daleko. V srpnu 1999 se Putin stal premiérem a po abdikaci prezidenta Jelcina na Silvestra 1999 nakonec usedl i do čela země.

Po svém nástupu do prezidentského úřadu dal Putin okamžitě najevo, že Kreml patří jemu a partě jeho nejvěrnějších. Na klíčové posty výkonného ředitele a předsedy představenstva plynárenského gigantu Gazprom dosadil Dmitrije Medveděva, právníka a svého kolegu z dob petrohradského starostování, a Alekseje Millera, bývalého náměstka petrohradské komise pro mezinárodní spolupráci. Z Gazpromu se rázem stal hlavní zdroj financí pro nákladné Putinovy projekty a z Putina samotného otec a "opatrovník" všech ruských oligarchů.

Návrat k sovětským praktikám

Navenek se Putin ve vedení země tvářil jako velký podporovatel demokratických principů, za zdmi Kremlu však se svými blízkými bez ustání šlapal po nezávislých médiích a zahájil tažení proti oligarchům, kteří mu vypověděli poslušnost. Po událostech z 11. září 2001 se sice ještě Rusko postavilo na stranu západních mocností, když odsoudilo teroristické útoky spáchané Al-Káidou proti Spojeným státům, to však bylo zřejmě naposledy. Vstřícnou tvář Rusko ukázalo ještě v roce 2004, když Putin prohlásil, že pokud se Ukrajina rozhodne vstoupit do Evropské unie a ta se ji rozhodne přijmout, Moskva to s ohledem na své přátelské vztahy s Kyjevem uvítá.

V roce 2008 Putina, který za sebou měl již dvě prezidentská funkční období, v čele země vystřídal premiér Dmitrij Medveděv. Jakkoli se však na první pohled zdálo, že se tato změna projeví i na dlouhodobém směřování Ruska, nic takového se nestalo. Výměna v čele země se ukázala být pouhou formalitou, v roce 2012 do čela Ruské federace znovu usedl Putin a vše se vrátilo do zajetých kolejí. Na konci roku 2013 ještě Rusko stihlo před začátkem zimní olympiády propustit z vězení bývalého většinového majitele společnosti Jukos Michaila Chodorkovského, který byl o deset let dříve zatčen a v roce 2005 odsouzen za údajné daňové úniky, praní špinavých peněz a krádeže ropy, a Marii Aljochinovou a Naděždu Tolokonnikovovou, členky kapely Pussy Riot, jež byly v roce 2012 zatčeny a odsouzeny za výtržnictví v moskevské Katedrále Krista Spasitele, poté se z něj však i poslední zbytky demokracie zcela vytratily.

Další události není potřeba připomínat. Po skončení zimní olympiády v Soči Rusko využilo ukrajinskou krizi, v březnu 2014 anektovalo Krym a začalo podporovat separatisty na východě Ukrajiny, kterým přes společnou hranici začalo posílat techniku i vojenské jednotky s cílem destabilizovat svého západního souseda, který po útěku Viktora Janukovyče nabral směr EU. Sbližování Ruska a Západu definitivně skončilo, zatímco utahování šroubů v Rusku pod dohledem Vladimira Putina pokračuje a každým dnem zesiluje.

Zdroj: nybooks.com