Výzva pro centrální banky i světové vlády: Propast mezi bohatými a chudými se rozšiřuje, je ale potřeba chápat souvislosti

První z těchto jevů, kvantitativní uvolňování, žene vzhůru ceny aktiv, v důsledku čehož roste bohatství těch, kdo tato aktiva vlastní, tedy majitele nemovitostí, akcií nebo dluhopisů. Tito majitelé aktiv přitom nepředstavují více než procento světové populace. Zbývajících 99 % se rozhodně bohatší necítí, což je způsobeno druhým zmíněným fenoménem, tedy nahrazováním lidské práce počítači a stroji. Výsledkem je, že nominální platy zaměstnanců v posledních několika letech nevzrůstaly, ve skutečnosti jejich reálná výše dokonce poklesla. Nejhůře pak dopadli ti, kteří práci ztratili úplně.

Popsanému jevu se věnuje kniha Second Machine Age autorů Erika Brynjolfssona a Andrewa McAfeeho, kteří pro něj používají označení třetí průmyslová revoluce. Připomínají tím podobnost nynějšího fenoménu s první průmyslovou revolucí, kdy na konci 18. století připravily nové stroje o práci miliony lidí, zejména v textilním průmyslu. K něčemu podobnému došlo o století později s rozvojem parou poháněných dopravních prostředků a zaváděním nových obráběcích strojů.

Čekání na pozitivní dopady pokroku

V obou těchto případech sice miliony lidí přišly o práci, ale současně došlo k velkému nárůstu produktivity, v jejímž důsledku vznikala pracovní místa a příležitosti. Aby se lidé mohli chopit těchto příležitostí, bylo potřeba značné dislokace, protože lidé, kteří přišli o zaměstnání, nemuseli být právě na geograficky správném místě, případně neměli požadovanou kvalifikaci. Také došlo k značné prodlevě, než většina obyvatelstva pocítila růst životní úrovně.

Nyní jsme v podobné situaci. V průmyslových odvětvích přichází mnoho lidí o práci v důsledku zavádění robotů, v oblasti služeb je to pro změnu zaváděním počítačů a internetu. To vede k významné polarizaci, kdy je na jedné straně obrovský zájem o vysoce kvalifikované zaměstnance, jako jsou například počítačoví inženýři, ale na straně druhé klesá zájem o pracovníky s nízkou kvalifikací a o manuální dělníky.

Nedostatek vyjednávací síly ze strany zaměstnaneckých organizací vyústil ve významný globální přesun ekonomické síly od práce ke kapitálu. Zisky amerických společností po zdanění se buď blíží, nebo už dosáhly historického maxima v poměru k HDP, zatímco podíl práce na HDP se blíží minimu. Zdá se být velice nepravděpodobné, že se tato situace v blízké době změní, takže firemní marže stejně jako výnosy z vlastního kapitálu budou nadále růst. To podporuje vysoké ocenění akcií, jaké v historii nemá obdoby.

Sociální nepokoje

V současnosti jsme svědky polarizace bohatství a vidíme velké procento lidí, kteří se zdají být strukturálně nezaměstnanými, aniž bychom ovšem viděli očekávaný růst produktivity. A bez růstu produktivity není možný ekonomický růst, který by generoval nová pracovní místa a nové příležitosti. Nespokojenost nezaměstnaných velmi pravděpodobně vyústí v celosvětové sociální nepokoje. Jedním z úkolů, které stojí před současnými vládami, je zabránit tomu, aby se vysoké procento strukturálně nezaměstnaných, a tedy stále více nespokojených lidí nestalo zdrojem společenského neklidu.

Pro centrální banky a instituce ovlivňující inflaci tato situace představuje obrovskou výzvu. S tím, jak se vlády, společnosti i jednotlivci zdráhají utrácet a současně s tím je malé napětí na trhu práce, roste nebezpečí deflace. Chyba, jíž se mohou centrální banky dopustit, je ta, že budou údaje o rostoucích mzdách v atraktivních oborech interpretovat jako všeobecný inflační tlak, aniž by braly v potaz strukturálně nezaměstnané.

Když se totiž máte rozhodnout, zda se stoupající mzdy odrazí v růstu poptávky a cen, určitě byste měli vzít v úvahu nejen ty, kteří jsou zaměstnaní, ale i ty, kteří práci nemají. Jinými slovy, vydělit celkový objem vyplacených mezd počtem obyvatel. Jinak centrální banky mohou začít s utahováním měnové politiky příliš brzy, čímž uhasí ekonomický růst v samém zárodku.

Levná ropa jako protiinflační faktor

Rovněž klesající ceny ropy jsou faktorem podporujícím deflaci. Nízké ceny ropy znamenají úžasnou výhodu pro země, které ji dovážejí, stejně jako pro společnosti spotřebovávající při výrobě velké množství ropných produktů a pro běžné spotřebitele. Na druhé straně však představují velký problém pro země, které se pokoušejí zabránit deflaci. A pokud pokles cen ropy v některých zemích způsobí, že spadnou zpět do deflace, je to určitě negativní.

Cena ropy klesala koncem roku 2014 závratným tempem, za necelý měsíc poklesla o čtvrtinu, což může mít následky, o nichž jsme dosud nepřemýšleli. Jaký to například může mít geopolitický vliv na země, které jsou na exportu ropy výrazně závislé? Jak budou reagovat? Pokud budou reagovat nepředvídaně, nebo dokonce agresivně, může to mít neblahý dopad na svět a trhy.

Nicméně mezitím zřejmě bude pokračovat polarizace mezi trhy zemí, které převážně dovážejí ropu, a těmi, které jsou jejími hlavními exportéry. "Nelze generalizovat, ale je možné rozlišovat mezi dobrými trhy a těmi horšími. Silně bych preferoval investice do rozvíjejících se trhů, které jsou nakloněny reformám (s cílem povzbudit silněji domácí spotřebu) a jimž napomáhá pokles cen surovin. Do této kategorie spadají především trhy asijských zemí, jako jsou Čína, Indie a Indonésie. Naopak rozvíjející se trhy, které neprocházejí reformami a jsou velice závislé na vývozu surovin, jako jsou Rusko, Brazílie nebo JAR, jsou z hlediska investiční perspektivy mnohem méně atraktivní," vysvětluje Matthew Sutherland z Fidelity Worldwide Investment, kde je ředitelem produktového managementu pro Asii.

Zdroj: Fidelity Worldwide Investment