Kvůli čemu přicházíme o peníze? Často za to může naše osobnost
Behaviorální finance získávají poslední dobou na významu. Možná k tomu svým způsobem přispěla i krize. Proč je někdo na finančních trzích úspěšný, a někdo vůbec? Snažíte se jednat racionálně, ale "něco" vám v investování stále "hází klacky pod nohy"? To "něco" mohou být vrozené povahové rysy a emoce.
Katie Libbe, viceprezidentka Allianz Life Insurance Co. of North America, zdůrazňuje, že se dnes většina finančních poradců zaměřuje pouze na obecné demografické charakteristiky, jako jsou věk nebo příjem, ale už blíže nezkoumají roli zvyků a osobnostních rysů daných investorů. "Mezi dvěma 60letými investory může být velký rozdíl - první se spokojí se skromným důchodem, druhý bude chtít zůstat aktivní (možná i denně sám obchoduje)."
Na základě průzkumu mezi více než třemi tisíci Američanů ve věku 44 až 75 let společnost Allianz vytvořila studii Reclaiming the Future, v níž se zaměřuje na to, jak ovlivňuje osobnost náš přístup k financím a úsporám na důchod.
1. Vysílení vs. neústupní
Podle studie tvoří skupina "vysílených" bohužel největší segment respondentů (32 %), demograficky vzato mezi ně patří většinou lidé s nejnižšími příjmy a úrovní vzdělání. Jedna třetina je buď přímo, nebo nepřímo ovlivněna ztrátou zaměstnání. Spojují je většinou velké dluhy na kreditních kartách a skromný majetek. Bývají pesimističtí a cítí se zcela nepřipravení na penzi. Co se týče financí, snaží se "nějak vyžít".
Stres a pesimismus těmto lidem příliš nepomáhá v hledání cesty z nezáviděníhodné situace. Nemají finanční plány a nevidí smysl v tom, že by si sedli s finančním poradcem a pokusili se společně najít východisko, protože lidem ze světa financí jednoduše nedůvěřují.
Rozdíl mezi "vysílenými" a "neústupnými" spočívá v tom, že "neústupní" se nevzdávají, chtějí být v obraze, zajímají se o finance, nezaleknou se prohry a snaží se plánovat. Aby se zbavili označení "vysílení", v drtivé většině případů pomůže, když se svou situací "začnou něco dělat". I "neústupní" přišli v krizi o velkou část majetku, ale nevzdali to - nebáli se začít znova od nuly.
2. Zaneprázdnění
Sedm procent dotazovaných bylo ve studii klasifikováno jako "zaneprázdnění". Většinou šlo o starší čtyřicátníky a mladší padesátníky, kteří žijí v manželství a mají mladší děti. Tito lidé jsou tak zaneprázdnění moderním stylem života, že se nestíhají starat o finanční plánování. Mají pocit, že důchod je ještě daleko.
Mají nejvyšší příjmy ze všech sledovaných skupin, žijí v drahých bytech ve velkoměstech a mají velký majetek. Většina z nich sice utrpěla při krizi ztrátu výrazné části jmění a musela spotřebu poněkud omezit, ale nevedlo to k přehodnocení finančního plánu ani strategie.
Jsou fyzicky i psychicky vyčerpaní, místo penze v 65 letech by nejraději skončili s prací už v padesáti, ale co se týče úspor na důchod, mají strach, že nebudou dostatečné (nesnaží se hledat plán, jak je navýšit), a proto spoléhají spíše na státní pilíř. Tito lidé žijí přítomností a očekávají, že velké problémy budoucnosti za ně vyřeší vláda.
O potřebě spořit na důchod začínají uvažovat (na rozdíl od "vysílených", kteří rezignovali). Klíčové rozhodnutí však ještě neudělali**. Nebrání se jednání s finančními odborníky, i když jsou zatím jen zřídkakdy jejich klienty.
3. Odvážlivci
Tato skupina sdružuje soutěživé investory, kteří mají kuráž a touhu "trumfnout" trh. Přestože mají dobré informace a zkušenosti, sem tam to s rizikem přeženou a utrpí bolestivé ztráty. I tak mají tendenci ve svém portfoliu příliš "sázet na jednu kartu". Investují na základě "horkých tipů", dají na řeči svých kolegů a jsou přehnaně sebevědomí a chamtiví. Většinou se jedná o muže – ženy bývají zpravidla konzervativnější.
Na finančních poradcích je, aby jejich nadšení pro investice a honbu za zisky trochu "zkrotili". Vše by totiž mohlo přerůst v gamblerství a skončit v extrémním případě i sebevraždou "odvážlivce". Měli by je také vést k zodpovědnému přístupu k riziku a jeho zajištění. "Odvážlivci" mají tendenci risk management hluboce podceňovat.
4. Ti, co "ťukají na dřevo"
Poslední kategorie jsou ti, kteří jsou si sice vědomi nepředvídatelných rizik, ale "ťukají na dřevo", že snad nic špatného nepřijde. Jsou optimističtí a spoléhají na naději, proto také bohužel zůstávají nepřipravení na horší scénáře.
Tito lidé musejí pochopit realitu a začít si tvořit rezervy, aby případně v budoucnu ustáli hrozby, které zatím považují za nepravděpodobné.
Zdroj: Mainstreet.com
