Dlouhé investiční horizonty jako český národní problém

Desítky osobních bankéřů se po léta snaží vymyslet prodejní taktiky a argumentační modely, s jejichž pomocí by bylo možné "přeskočit" bariéru nedůvěry, kterou většina českých investorů pociťuje při zmínce o dlouhých investičních horizontech.

Z vlastní zkušenosti vím, že příliš nepomáhají výpočtové taktiky, které jim představují kumulované výnosy. Výnosy se jim líbí, ale horizonty ne. Jsou nanejvýše ochotni přijmout penzijní fond, a to ještě s nejnižší možnou pravidelnou investicí z důvodů nízkého rizika, státního příspěvku, a to nezávisle na tom, že zejména pro mladší klienty tento produkt představuje vyloženě špatnou volbu.

Nepomáhají ani argumenty o tom, že kvalitní životní styl a sociální zabezpečení podraží natolik, že je třeba optimalizovat výnos z disponibilního příjmu, a tedy přijmout vyšší rizika včetně dlouhých horizontů. Vždy jsme, podle mé zkušenosti, naráželi na shluk emocionálně laděných výhrad typu "kdo ví, co bude?!", které se jen zřídka podařilo prorazit.

Česká historická skepse

Racionální argumenty, na něž by "měl" investor podle všech reklamních teorií slyšet, se ve skutečném životě nejspíše rozbíjejí o hradbu historického povědomí, které sdílejí téměř všichni Češi, když "poberou" rozum. Ač jde o jev nejasný, evidentně funguje a v případě Čechů je řádně skeptický. Naše finanční a měnové prostředí má za sebou parádní historické kotrmelce. Jen uvažte.

1. První peníz nového státu (Československo, r. 1918) byla stokoruna vydaná až po roce existence nového státu, tedy v roce 1919. Oficiální mince se začaly razit až roku 1921. Kremnická mincovna byla totiž totálně rozkradena a nebyly razící stroje.

2. Rok 1923, kdy začala měnová stabilizace nového státu, přinesl potřebu sanovat rozsáhle banky, protože se mnohé dostaly do krize likvidity.

3. Dvě devalvace koruny během velké krize – rok 1934 a 1936 představovaly ránu individuálním a rodinným úsporám i rozpočtům.

4. Po mnichovské dohodě jsou na zabraných územích staženy české peníze a nahrazeny říšskou markou (100 Kč = 12 RM), maďarským pengö (100 Kč = 14,28 pgö), polským zlotým (100 Kč = 16 zl). Úhrn staženého českého oběživa musela okleštěná republika zaplatit Říšské bance převodem 14 tun zlata – což se stalo.

5. Okupace představovala finanční loupež. Koruna byla uměle devalvována o více než 30%. Bylo zcizeno české měnové zlato (přes 50 tun) a Češi museli přispět na německé válečné výdaje částkou téměř 54 miliard K.

6. Konec války byl poznamenán inflací a finančním chaosem. Na území osvobozeného Československa platilo šest měn. Chaos trval až do října roku 1945, kdy byla zavedena jednotná československá koruna (Kč).

7. Rok 1948 byl pro změnu poznamenán vznikem nových bank, rušením některých starých bank. Šlo o masivní restrukturalizaci. Bylo budováno tzv. lidové peněžnictví. To byl další nápor na nervy.

8. Měnová reforma (státní bankrot) roku 1953 znamenala další otřes v oblasti úspor. Krom jiného byly např. anulovány tzv. vázané vklady ve výši 80 miliard Kč.

9. Následovalo období relativní stability charakterizované nízkou funkcí peněz jako motivátoru a hodnoty (Nízké platové rozpětí, chudý finanční trh s minimem produktů, neexistující možnost akumulovat kapitál).

10. Porevoluční vývoj přinesl další změny – 16 bank zbankrotovalo nebo bylo zlikvidováno. Stát byl opět nucen sanovat banky a užívat v některých případech institut nucené správy. To představovalo značný nápor na nervy populace, protože banky představovaly pro praktické Čechy kotevní instituci a jejich osud se zde tradičně těšil velké pozornosti. Došlo k nárůstu cenové hladiny. Startuje pokles náhradového poměru důchodů. Objevují se fondy a přibližně v roce 1995 dosahuje jejich špatná pověst vrcholu. Rozšířila se fáma, že slovo tunelování vstoupilo do angličtiny jako terminus technicus.

11. V roce 1992 (zánik společného státu) vzniká opět další česká měna – koruna česká.

Události skrývající se pod těmito 11 body představují v paměti populace zdroje starostí a finančních obav, v některých případech finanční traumata. Jde o historické kotrmelce, které byly současně zdrojem nemalého finančního stresu a namnoze příčinou ztrát: lidé ztratili statisíce na úsporách, na pojistkách, na důchodech. I výtvarná podoba bankovek, v nichž lidé počítali své úspory, se neustále měnila. Byly vesměs hezké, ale platily krátce. Náš finanční prostor, jakkoliv dnes zdravý pevný, je bez dlouhodobé kontinuity a stability. Toto povědomí diskontinuity nezmizelo – jen se přelilo do rodinné a individuální zkušenosti, kterou lidé integrují v dětství a mládí. Stalo se "životní moudrostí". Tady se podle mého názoru skrývají kořeny českého finančního konservatismu. Dnešní dospělí konají de facto podle finančních instinktů, které přebrali od rodičů.

Zkušenost, v níž vévodily krátké peníze

Rozhodnutí dlouhodobě investovat není založeno na racionálním ekonomickém kalkulu. Je to spíše sociální a ekonomický návyk. Ani v tomto případě není nedávná česká zkušenost vstřícná. Populace, jež vychovávala dnešní dospělé a učila je životnímu stylu, vyrůstala v ekonomice, v níž byly ty životně důležité primární potřeby uspokojovány distribučně (zdravotní péče, vzdělání, bydlení), nebyly centrální částí životních starostí. Mnohem větší úsilí bylo věnováno uspokojování sekundárních potřeb (jídlo, šaty, spotřební předměty). Ty byly pro mnoho Čechů měřítkem kvality života. V jejich starostech vévodily krátké peníze a život nakrátko. I tato zkušenostní deformace posiluje stávající skepsi a životní styl "krátkodobých požitků". Dlouhodobé horizonty se Čechům jeví ve všech ohledech jako vysoce riskantní.

Co naruší historickou skepsi?

Všichni věří na magickou moc reklamní a vzdělávací komunikace. Ta je sice mocná, ale není všemocná. Snad pomůže srovnání s dietou. Lidé většinou vědí, co by měli jíst, ale jen málokdo se těmito znalostmi systematicky řídí. Většina lidí vůbec netuší, že nejí správně. Vzdělávací informace k nim vůbec neproniknou.

Stejné je to u nás s finanční gramotností. Deficit je obrovský a osvětové úsilí státu nízké. Většina lidí nerozumí většině finančních produktů a většina nepovažuje za rozumné svěřit peníze někam a někomu na dlouho. Je to perfektní recept na seniorskou chudobu.

Skeptik by řekl, že definitivní konec této staré zkušenosti přinese až zkušenost nová – zkušenost seniorské chudoby těch, kdo rezignovali na dlouhodobé a metodické investování či spoření. Něco na tom je.

Žádná situace však není jednobarevná. Existují a budou existovat výjimky v podobě prozíravých a aktivních menšinových skupin, které budou situaci nejen rozumět, ale budou podle svých myšlenek také konat. Marketingovým i lidským úspěchem bude, podaří-li se tyto skupinky rozšiřovat. Cena, kterou Češi zaplatí za svou konzervativní skepsi, by mohla být příliš vysoká.