Situace je dlouhodobě neudržitelná, zní ze Zemědělského svazu ČR

Jak si podle vás stojí české zemědělství?

Faktem je, že zemědělský obor je přeregulován, ale nemyslím si, že by se zemědělcům dařilo špatně. Zemědělství jako takové má několik plusů a mínusů. Je to strategický obor, který si chrání všechny vyspělé země na světě, protože v okamžiku, kdy stát není s to uživit své obyvatele, je velice zranitelný. Například Japonsko má omezené podmínky pro zemědělství a je závislé na dovozu potravin, a proto své zemědělce silně chrání. To s sebou nese různé formy podpory v různých zemích. V Evropě máme zemědělskou politiku, která se snaží zemědělcům pomáhat, ale na druhé straně jim také škodí. Snaha řešit pomocí této politiky problémy venkova, životního prostředí i zemědělství zároveň vede k velkému množství předpisů a regulací.

Co to konkrétně znamená pro české zemědělce?

Že stejně jako zemědělci v jiných zemích jsou velice omezováni ve svém rozhodování o tom, co a jak budou pěstovat nebo chovat. Jsou závislí na dotacích, které zkreslují a pokřivují trh a de facto určují další rozvoj zemědělců.

"Pokud dnes chcete dělat klasické zemědělství, bez dotací to nezvládnete. Zemědělci se podřizují čerpání dotací, a tak se bohužel někdy musejí rozhodovat jinak, než by si přáli. Vede to k určité skepsi v oboru, protože nikdo nechce být závislý na rozhodnutích úředníků. To se samozřejmě nikomu nelíbí. Připomíná to takový slalom - zemědělec se rozjede z kopce a politika mu na trať nastavuje stále další branky," říká Martin Pýcha.

Čekání na změnu

Jak dlouho je tato situace udržitelná?

Obávám se, že v dlouhodobém horizontu je neudržitelná. To neznamená, že společná zemědělská politika EU zmizí, ale musí se změnit. Máme jedinečnou příležitost to změnit prostřednictvím chystané reformy zemědělské politiky, která by měla platit od roku 2020.

Máte za to, že návrh nové státní zemědělské politiky změní české zemědělství?

Absolvuji mnoho jednání na téma nové zemědělské politiky. Je poněkud deprimující vidět, kolik oblastí se dnes změnami v oblasti zemědělství snaží dosáhnout svých cílů. Jsou to oblast životního prostředí, obchodu, kvality potravin, ale jde také o sociální oblast kvůli zaměstnanosti a podobně. Podle mě všechny tyto zájmy jedna zemědělská politika vyřešit nedokáže. Místo toho, abychom měli za cíl kvalitní, zdravou a cenově dostupnou zemědělskou produkci a soběstačnost, honíme mnoho dílčích cílů prostřednictvím nároků kladených na zemědělce. Není to nic nového. Zemědělci jsou z toho otrávení, protože chtějí dělat zemědělství, ale protože to bez dotací dělat nemohou, musejí, aby získali dotace, plnit mnoho dalších povinností. Požadavky na zemědělce se přitom stále mění a přicházejí s nimi i lidé, kteří o zemědělství vědí velice málo, což je i důvod neustálých útoků typu "špatně hnojíte", "produkujete nekvalitní potraviny", "nestaráte se o půdu a jen berete dotace".

Nakolik si za současný stav mohou zemědělci sami? Bylo například chybou vybíjet chovy?

Toto řešíme mnoho let a víme, že není dobré oddělovat živočišnou výrobu od té rostlinné, ale bohužel kvůli ekonomice a nastavení podpor k tomuto oddělení došlo. A jestliže stát motivuje k tomu, aby zemědělci provozovali rostlinnou produkci a ne živočišnou, většina se přizpůsobí. Naštěstí i Česká republika pochopila, že je to špatně, a snaží se to změnit. V současnosti v zemědělství bohužel vrcholí několik trendů, které komplikují strategické rozhodování. Dochází k přeskupování majetku, růstu cen půdy i jejích nájmů, připravuje se nová zemědělská politika, v níž je více otázek než odpovědí, a skutečností je i to, že do vedení mnoha zemědělských družstev a podniků přichází nová generace zemědělců.

Hovoříte o pozitivní změně?

Na vše se lze dívat různými pohledy. Můžete věc hodnotit pozitivně i negativně. Doufám, že změny budou i pozitivní. Zemědělství se bude stále více opírat o nové technologie, čímž se bude dařit udržovat produkci s menšími vlivy na životní prostředí. Tomuto trendu u nás nahrává i skutečnost, že na našem trhu hospodaří spíše větší podniky a farmy, které přece jen mají předpoklad tyto technologie nakoupit a efektivně využívat. Otázkou ale zůstává, jaké podmínky jim nastaví stát spolu s Evropskou komisí.

Mají zemědělci dostatek peněz na investice do svého rozvoje?

Zemědělství je pro banky atraktivní z finančního hlediska, protože i přes nižší výnosnost kapitálu mají banky vetší jistotu, že jim firmu někdo nezavře a nezaloží novou. To zkrátka bez půdy nejde. Zemědělci, kteří jsou šikovní, mohou vydělávat dobré peníze. Netvrdím, že je to zlatý důl, ale není to pro podnikání špatný obor. Zemědělství jako takové má navíc něco do sebe, a sice to, že jste v kontaktu s přírodou, s rostlinami a zvířaty. Lze tedy očekávat i určitou renesanci zájmu o zemědělské hospodaření.

Banky a nákup půdy

Jak je to s ochotou financovat zemědělce?

V mnoha zemích stát zemědělcům garantuje úvěry, ostatně i v Česku máme možnost využít podporu z Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu. V současnosti ale banky nemají problém zemědělcům půjčovat, neboť ti jsou spolehlivými plátci. Například Česká spořitelna je v tomto ohledu velice flexibilní a dokázala reagovat na situaci na trhu. Například při boomu bioplynových stanic nabídla zemědělcům zajímavé podmínky financování jejich výstavby. Nyní je výhodnými dlouhodobými úvěry podporuje při nákupu vlastní zemědělské půdy, což se mi líbí.

Jste přítelem bioplynek?

Pokud je bioplynová stanice dobře nastavená, je provázaná s živočišnou výrobou a zemědělec má dostatek půdy, tak je dobrou a užitečnou věcí. Navíc si musíme uvědomit, že v okamžiku, kdy se v ČR snížily stavy zvířat, vypadlo nám okolo milionu hektarů pícnin pro zvířata, takže proč na nich nepěstovat kukuřici pro bioplynové stanice. Bioplynky plošně neodmítám, zároveň ale není dobré, když zemědělec nemá dost půdy a musí pěstovat opakovaně velké plochy kukuřice jako monokultury. To je pak spíše drancování krajiny.

Zmínil jste nákup půdy. Jak se díváte na současný hlad po zemědělské půdě?

Připadá mi celkem přirozený. U nás jsou karty nastaveny jinak než v některých jiných zemích, kde zemědělská půda patří zemědělcům. U nás samotnízemědělci vlastní 20-30 % výměry, na níž hospodaří. Je to dáno historicky, protože v rámci restitucí a transformace se vracela půda a vlastníci, kteří dostali půdu zpět, ne vždy chtěli sami hospodařit, takže ji dále pronajímali. V Česku máme více než 3 miliony vlastníků zemědělské půdy, a pokud odpočítáme zahrady u domů, zhruba 1,8 milionu vlastníků, což je opravdu hodně. Samotní zemědělci si navíc uvědomují, že aby byli stabilní, musejí hospodařit na svém. Potřebují jistou výměru. Je ale potřeba rozlišovat skupování půdy zemědělci od skupování půdy finančními investory, kteří spekulují na další růst cen. To je podle mě velice nebezpečné, protože jejich zájmem je maximalizovat zisk, ne na půdě hospodařit. A pokud jde o nájmy, pro zemědělce je důležité, aby u pronajaté půdy, na které hospodaří, měli stabilní a dlouhodobé smlouvy, to totiž významně souvisí i s péčí o půdu.

Bez dotací

Dovedete si představit zemědělský trh bez dotací?

Za současných podmínek nikoli. Dovedu si představit lepší nastavení podpor. Zemědělci nedostávají podpory je proto, že jsou zemědělci, ale za to, že řádně hospodaří. Výplatu podpor podmiňuje i mnoho dalších aspektů, které musejí zemědělci splňovat.

Lze s tím něco dělat?

Osamostatnit se od unijní zemědělské politiky nelze. Tuto zkušenost máme z předvstupního období, přičemž tehdy prošlo naše zemědělství největší redukcí. Snažíme se dnes naopak aktivně vysvětlovat podmínky u nás a ovlivnit nastavení evropské politiky tak, aby nás nepoškozovala. Dnes jsou například naši zemědělci, protože hospodaří na větších výměrách, pod velkým tlakem ze strany Evropské komise, protože ta chce nově podporovat hlavně malé zemědělské subjekty. Je tu velké riziko, že našim zemědělcům odebere část současných plateb, což může mít katastrofální následky. Je to začarovaný kruh. Současná společná unijní politika chce naplnit mnoho cílů za co nejméně peněz a zapomíná na to, že každá z unijních zemí má odlišné podmínky pro zemědělství.

Jak vidíte budoucnost českého zemědělství?

Jsem optimista. Mám za to, že v našem zemědělství jsou vzdělaní, šikovní a pracovití lidé a že při férových podmínkách jsou plně konkurenceschopní minimálně v evropském měřítku. Podmínky ale férové nejsou. Nastavení politiky tedy bude rozhodující.

To jsou dost silná slova.

Jak se to vezme. Jestliže český zemědělec dokáže vyrobit kilogram drůbežího masa, litr mléka a podobně levněji než zemědělec v Německu, ale i tak se na náš trh dováží drůbeží maso a mléčné výrobky z Německa, které jsou levnější než ty české, je něco špatně. Opět jsme u dotací. I když v rámci EU je jednotná zemědělská politika, německé zemědělce ještě podporují jednotlivé spolkové země a regiony, čemuž se těžko konkuruje. Ale abych jen neukazoval na druhé, čeští zemědělci by se od těch v Německu mohli učit, jak více spolupracovat například při zpracovávání. To je i věc zpracovatelského průmyslu. Jestliže v blízkosti našich hranic je německá mlékárna, která denně dokáže zpracovat mléko v objemu poloviny veškeré české produkce, je jasné, že dosahuje vysoké produktivity. Naši zemědělci do ní prodávají mléko, ale přidaná hodnota se tvoří tam. Musíme si říci, zda chceme levné potraviny ze zahraničí, u nichž nevíme, za jakých podmínek jsou vyráběny, nebo kvalitní čerstvé české potraviny.

---

Martin Pýcha je předsedou Zemědělského svazu České republiky, viceprezidentem evropské organizace zemědělských družstev COGECA a Agrární komory ČR. Oblasti zemědělství se věnuje od střední školy, studoval Střední zemědělskou školu v Chrudimi a Českou zemědělskou univerzitu. V minulosti působil mimo jiné i jako poradce ministra zemědělství.

Více o tématu: www.investicniweb.cz/agro

0

Sdílejte: