Zátěžové testy amerických bank: Fraška, nebo měřítko stability?
Americká centrální banka minulý týden zveřejnila výsledky zátěžových testů devatenácti největších komerčních bank ve Spojených státech. Testy dopadly dobře. Neprošly pouze čtyři banky, přičemž z opravdu velkých bank neuspěla jen Citigroup, kterou však od úspěchu dělilo jen málo. Trhy tyto výsledky kvitovaly a akcie bank zamířily prudce vzhůru. Výsledný vzkaz byl jasný: americké banky jsou zdravé. Je to však opravdu tak jednoduché?
Loni v červenci zveřejnil Evropský úřad pro bankovnictví výsledky zátěžových testů 90 evropských bank. Jen 8 bank neprošlo, což bylo považováno za úspěch. Necelé tři měsíce po zveřejnění testů se ovšem ocitla jedna z největších belgických bank Dexia na pokraji bankrotu a musela požádat o pomoc belgickou vládu.
A pokud si myslíte, že byla Dexia jednou z osmi černých ovcí, které neprošly testem, hádejte znovu – ze všech 90 bank skončila na 13. místě a nechala za sebou evropské obry jako BNP Paribas, Deutsche Bank nebo italské UniCredit a Intesa Sanpaolo, o jejichž velkých problémech se mimochodem koncem roku také čile spekulovalo a které zachránila až masivními půjčkami z prosince a února Evropská centrální banka.
Po zkušenostech z Evropy proto není divu, že americké zátěžové testy vzbudily přinejmenším velmi rozporuplné reakce. Zatímco podle šéfa Americké asociace bankéřů Franka Keatinga byl šokový scénář nesmyslně přísný, Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu, kritizoval jeho příliš úzké vymezení a malý přesah za rámec reálné ekonomiky. Nic nového ve světě ekonomů. Nikdy se holt nezavděčíte všem.
Svět se změnil, modely ne
Se současným zátěžovým modelováním je ovšem spojena především jedna potíž. Veškeré modely totiž vycházejí převážně z historických dat, zkušeností z minulých recesí a v minulosti pozorovaných vlivů změny makroekonomických agregátů na vývoj úvěrového portfolia. A zde je zakopaný pes. Svět před pádem Lehman Brothers byl totiž úplně jiný než ten, ve kterém žijeme dnes.
Od 80. let minulého století až donedávna bylo řešení problémů snadné. Stačilo zalepit výpadek rozpočtových příjmů vyšším deficitem, snížit úrokové sazby a nastartovat úvěrovou expanzi. Spirála dluh-spotřeba-růst se roztočila a ekonomika rychle ožila. Dnes jsou však úrokové sazby ve světě pátým rokem na nule, již není kam je snižovat a ekonomika sotva roste.
Dříve byl státní dluh považován za téměř bezrizikový a možnost jeho nesplacení (defaultu) nebyla v zátěžových testech vůbec zahrnuta. Dnes je řada kdysi bezrizikových států na pokraji bankrotu. Zátěžové testy tuto skutečnost ovšem stále velkoryse ignorují.
V minulosti se banky mohly spoléhat na stabilní růst příjmů v důsledku nepřetržitého růstu zadlužení domácností a firem. Dnes se zdá, že míra zadlužení začíná dosahovat svého stropu a soukromý sektor na nový dluh rezignoval. Sazby přitom ze současných úrovní mohou pouze růst. Jak si v tomto pro nový dluh tolik nepřátelském prostředí zajistí banky stabilní růst příjmů? Otázka za milion.
Hlavní pravidlo: Testy musejí vždy vyjít dobře
Ve světle těchto skutečností je proto poněkud zvláštní, že americké zátěžové testy berou v potaz sice hlubokou, leč poměrně krátkou recesi v USA, která je navíc následována robustním růstem HDP ve výši 4 až 5 % ročně. Právě díky tomuto zázračnému růstu totiž byla řada bank schopna splnit podmínky zátěžových testů. Zotavení má být přitom dosaženo v prostředí téměř nulové inflace, což je v ostrém kontrastu s tím, co jsme mohli pozorovat ještě v minulém roce, kdy inflace v USA vystoupala až k 5 %.
Zamyslíme-li se ovšem nad výsledky ještě jednou, zase tak zvláštní to možná není. Zlaté pravidlo zátěžových testů totiž zní, že musejí vždy vyjít dobře, aby nikoho nevylekaly a banky svým vlastníkům mohly vyplácet dividendy. To se podařilo, ale i proto možná uděláme nejlépe, když tyto testy přestaneme brát vážně a na bankovní tituly se budeme i nadále dívat s velkou dávkou obezřetnosti.
