LIBOR: Politici jdou bankéřům po krku. Proč tak pozdě?
Globální finančnictví je zmítáno vskutku rozměrnou kauzou. Týká se manipulací se sazbou London Interbank Offer Rate alias LIBOR, od níž finanční ústavy po celém světě odvozují úrokové sazby úvěrů a hypoték za stovky bilionů dolarů. Osobně se však domnívám, že jde o uměle nafouknutou záležitost.
Tím však vůbec nemyslím, že případem britské velkobanky Barclays, jejíž nejvyšší šéf už kvůli kauze padl, to začalo i skončí. Naopak, ta dost dobře mohla otevřít Pandořinu skříňku.
Politici vs. banky
Celá věc je totiž důsledkem boje dvou extrémně silných společenských tříd, totiž politiků a velkobankéřů. Tyto dvě třídy v řadě jiných případů vytvářejí jakousi neoficiální koalici, jejímž prostřednictvím velmi účinně dobývají společenskou rentu (jinými slovy: profitují na úkor zbytku společnosti).
Ruka ruku myje. Viděli jsme to v roce 2008 v Americe, kdy po bankrotu Lehman Brothers politici (eventuálně centrální bankéři, to je to samé) poskytli bezprecedentní záchranné prostředky kolabujícímu velkobankéřstvu. A sledujeme to dnes v Evropě, kdy europolitici nezachraňují ani tak Řecko či Portugalsko, nýbrž evropské velkobanky, které jsou v těchto zemích masivně angažovány.
V případě kauzy manipulace se sazbou LIBOR se však tato koalice (zatím) rozpadá: třída politiků zjevně usoudila, že existují velmi příhodné podmínky k tomu, aby si vydobyla část společenské renty i na úkor samotných velkobankéřů. Na své straně budou mít nepoučenou veřejnost a média, která se po krizi ráda svezou na vlně nechuti k "hamižným bankéřům".
Proč teď?
Nechci bankéře kdovíjak hájit. Uvědomme si však, že politika a velké bankovnictví jsou dávno propojené nádoby, a když nyní politici jdou tak vehementně po krku svému dlouholetému "koaličnímu partnerovi", je to krajně podezřelé.
Ostatně politici částečně sklízejí hořké plody, na něž bylo zaseto roku 2008. Tehdy byly nesmírně nákladně zachraňovány velkobanky, které - pokud by trh vskutku fungoval - měly padnout, čímž by se systém výrazně pročistil a ozdravil. Záminkou k záchraně velkobank tehdy byla hrozba systémového kolapsu bankovního sektoru. Tu však mají i někteří fundovaní ekonomové za zcela neopodstatněnou, ne-li vyfabulovanou.
