Pandemie koronaviru a jeden bláhový evropský sen

Krize se stala pro evropské vlády budíčkem, který dal zdejší společnosti jasně najevo naléhavou potřebu omezit závislost ekonomiky a zdravotnictví na zbytku světa. Francouzský prezident Emmanuel Macron volá po evropské a národní suverenitě a úplné nezávislosti určitých segmentů trhu se zdravotnickým vybavením. Další politici, nepochybně inspirovaní japonskými finančními pobídkami, které mají pomoci tamním firmám vrátit výrobu z Číny do Japonska, zašli v této oblasti ještě dále. Jejich cílem je prosazování evropské průmyslové politiky, která by směřovala k přesídlení maximálního možného objemu ekonomických aktivit zpět do Evropy.

Takzvaný reshoring hodnotových řetězců, tedy jejich návrat na domácí půdu, není nijak převratná myšlenka. Je naopak stará jako globalizace sama. V posledních letech se však vrací do módy kvůli sílícímu protekcionismu a letos získává kvůli pandemii nové příznivce. Ať už jde o Trumpovu kampaň z roku 2016, nebo kampaň britských výrobců za agresivní reshoring dodavatelských řetězců do Británie, základní myšlenkou je, že pokud se bude více položek vyrábět na domácí půdě, bude to mít pozitivní dopady na ekonomiku.

Drahé a náročné řešení

Teoreticky je takové stěhování velice atraktivní. Mělo by přinést spoustu výhod – opětovnou industrializaci, nová pracovní místa, omezení problémů v dodavatelských řetězcích v případě nového externího šoku podobného tomu letošnímu a lepší environmentální udržitelnost. Otázkou ovšem je, zda má Evropa dostatek prostředků, aby své ambice realizovala a stala se soběstačnější.

Podívejme se na obchodní bilanci eurozóny. Ta ukazuje rozdíl mezi zahraničními nákupy a prodeji a používá se k hodnocení relativní závislosti na zbytku světa, pokud jde o dovoz a vývoz.

Eurozóna - obchodní bilance (v miliardách eur)

Pro eurozónu jsou typické masivní přebytky. Zejména kvůli Německu, které mělo za 12 měsíců končících březnem 2020 přebytek 338 miliard eur, tedy zhruba 2,8 % HDP celé eurozóny. Jedná se o druhý největší obchodní přebytek na světě, výše už je na žebříčku pouze Čína.

Evropané tedy v zahraničí (mimo EU) více prodávají, než nakupují. Režim volného obchodu EU se tak vyznačuje velkou závislostí na exportu a menší závislostí na importu. A to znamená, že je Evropská unie celkem vzato soběstačná, zejména pokud jde o většinu hlavních zemědělských komodit.

Navzdory tomu je potřeba se ptát: Může opět získat autonomii tam, kde zatím soběstačná není, ať už jde o zdravotnické vybavení, nebo o polovodičové součástky, bez nichž se chytré telefony a počítače neobejdou? To je poměrně nejisté.

I kdyby Evropa dokázala opět získat autonomii, není stěhování výroby na domácí půdu ani zdaleka tím nejjednodušším řešením, za něž je mnozí prohlašují. Vyžaduje kromě jiného prostředky, dovednosti, vůdčí schopnosti a přijetí vyšších nákladů. Navíc by se zřejmě neobešlo bez čínských odvetných opatření. Návrat výroby domů navíc vyžaduje kvalifikované pracovní síly a know-how pro výrobu mnoha produktů a zboží, které mnoha zemím chybějí.

Nesplnitelné představy

Vybudování plně životaschopné průmyslové základny vyžaduje dlouhodobou vizi, politické vedení a schopnost úzce spolupracovat se soukromým sektorem. Stěhování výroby nelze nařídit ze dne na den, na to je potřeba čas. Zahrnuje dlouhé a riskantní procesy včetně reorganizace hodnototvorných řetězců, a může tak trvat celé roky.

A jak všichni víme, v ekonomice nic není zadarmo. Reshoring zpravidla vede ke zvýšení podnikových nákladů, které se téměř vždy přenášejí na spotřebitele. Proto je nezbytné zaujmout koordinovaný celoevropský postoj k budování úspor z rozsahu a v maximální možné míře omezit inherentní náklady spojené s návratem průmyslu na starý kontinent. Evropa přitom tímto směrem zatím rozhodně nemíří.

V kontextu projednávání sedmiletého rozpočtu EU a takzvané EU příští generace navrhla Evropská komise podpořit již existující program Horizon Europe zaměřený na posilování autonomie v oblasti strategických hodnotových řetězců a inovací.

Pokud to vše Evropská rada schválí, může celkový objem prostředků v období let 2021-2027 dosáhnout 94,4 miliardy eur, zatímco původně mělo jít o 80,9 miliardy. Balíček určený k omezení závislosti EU na obchodování s vnějším světem by tedy představoval přinejlepším 0,08 % HDP EU ročně. I po zohlednění dalších programů, například těch, které se zaměřují na boj s důsledky klimatických změn a rozvoj nových průmyslových klastrů, jde o kapku v moři. Ambice EU dosáhnout větší soběstačnosti tedy nejsou nic než prázdné sliby.

Zdroj: Saxo Bank