NYT: Lisabon vzkvétá. Ale jakou cenu za to platí místní?

Dnes město vzkvétá. Turisté tam proudí ze všech koutů světa, historické budovy se lesknou novotou a bary a restaurace jsou přeplněné. Kdo z toho ale těží a kdo tím ztrácí, to je otázka, která místní obyvatele rozděluje, poznamenává americký list The New York Times.

Portugalsko je nejvýznamnějším příkladem hospodářského oživení v Evropě. Nezaměstnanost se snížila na polovinu, zvyšuje se export, a tak zahraniční investoři zaplavují Lisabon. Těm, kteří koupí nemovitost v hodnotě 500 000 eur navíc dává země šanci na "zlaté vízum", tedy možnost oficiálně se v Portugalsku usadit.

Přesto průměrná měsíční mzda v zemi činí zhruba 850 eur. Liberalizace trhu spolu s obrovským přílivem zahraničních investic přispěla za poslední dva roky ke zvýšení cen nemovitostí v centru Lisabonu až o 30 %.

"Strategie Portugalska pro východisko z krize byla nalákat zahraniční investory, což vyřešilo hlavní finanční problémy, ale zároveň vytvořilo jiné potíže pro naše lidi, jako je například bytová krize v Lisabonu," tvrdí bývalá poslankyně a výzkumná pracovnice na lisabonské univerzitě Ana Dragová.

Obrození Lisabonu pocítilo mnoho méně privilegovaných obyvatel města, kteří jsou vysidlováni. Mnohé ulice jsou tak ukázkou dvou extrémů žijících vedle sebe.

Ve středověké čtvrti Mouraria se staví luxusní rezidenční dům jen několik metrů od rekonstruované budovy, jež se stala druhým domovem pro francouzské a další zahraniční investory. Na jejím konci ale stojí starý dům s úzkými balkony, jež se stal symbolem portugalských aktivistů, kteří bojují proti vystěhování původních obyvatel. Obyvatelé v domě naproti, kteří vyhráli soudní proces a právo zůstat doma, pověsili z okna vycpanou podobiznu Santa Clause. Okolo něj pak visí transparenty s jejich vánočními přáními: Cenově dostupné bydlení a sociální spravedlnost.

Příchod investorů a celebrit, jako je Madonna, vytvořil problém s bydlením v několika čtvrtích, tvrdí ředitel hotelového rezortu Luís Correia da Silva. "Lidé by ale neměli zapomínat, že ještě před pár lety tyto čtvrtě zachránit nikdo nechtěl," dodává.

Od takzvané karafiátové revoluce v roce 1974, která v zemi ukončila dlouholetou vojenskou diktaturu, bylo centrum Lisabonu napůl opuštěnou čtvrtí, jíž se místní obyvatelé spíše vyhýbali. Když v roce 2011 získalo Portugalsko mezinárodní pomoc, žilo v centru metropole 552 800 obyvatel a bylo tam 322 865 bytových jednotek, z nich na 50 000 opuštěných.

Rok nato vláda schválila kontroverzní zákon a někteří politici šli Portugalcům příkladem. Tehdejší lisabonský starosta António Costa přesunul radnici z historického sídla v centru města do bývalé továrny na dlaždice na náměstí Intendente, nechvalně proslulé prostitucí a drogami. Od té doby se ale místo změnilo k nepoznání. Vznikly tam řemeslné dílny a kavárny a další projekty jsou ve výstavbě.

Podle městského geografa Luise Mendese, který bojuje proti vysidlování místních obyvatel, ale může Lisabon zabít "zlatou husu", na níž láká turisty. "Pokud budeme vysidlovat staré obyvatele a vytvářet komunitu pro majetné, co pak ukážeme turistům, kteří v našich ulicích chtějí vidět tradiční portugalský život?" říká expert.

Někteří Portugalci si stěžují, že vznikla dvojí ekonomika, jež rozděluje společnost na ty, kteří pracují s nemovitostmi a v cestním ruchu, a na ty ostatní. Ostře kritizují i takzvanou disneyfikaci Lisabonu. Příkladem fenoménu jsou například obchody jako Fantastický svět portugalských sardinek, v němž si turisté mohou koupit konzervu sardinek s datem jejich narození na etiketě.

Lisabon každoročně navštíví 4,5 milionu turistů. Poměr k místní populaci je přitom osm ku jedné. Letos se má v metropoli otevřít zhruba 30 nových hotelů.

Zdroj: ČTK