Günter Deuber (Raiffeisen Bank): Doba konsenzu je u konce, Evropa potřebuje tvrdou ruku
Problémy eurozóny vyřeší tiskárny peněz. Jejich roztočení vyšroubuje inflaci v následujících deseti letech na 3 až 4 %, předpovídá ekonom Raiffeisen Bank Günter Deuber. V rozhovoru vedeném ve Vídni před tím, než Mario Draghi zpochybnil udělení bankovní licence Evropskému stabilizačnímu mechanismu, mluvil také o ESM. Právě ten je totiž podle Deubera jedním z kanálů, kterými by se měla pumpovat likvidita do systému.
Začátek léta byl v Evropě celkem klidný, nyní se situace zhoršuje. Blíží se další bouře?
Günter Deuber (GD): Myslím si, že bychom se do horší fáze krize mohli opět dostat někdy mezi koncem roku a březnem 2013. Pokud se totiž začnou na sekundárních trzích nakupovat dluhopisy Itálie a Španělska, jak se plánuje, vyčerpají se peníze, jimiž záchranné mechanismy disponují, během několika měsíců až půl roku. Pak bude potřeba najít alternativní zdroje a začne se naplno diskutovat o tom, zda by neměl ESM dostat bankovní licenci. To bude zásadní rozhodnutí.
Pokud se Evropa nakonec přikloní k této variantě, dostane se do pozice, ve které jsou ostatní velké ekonomiky, tedy Spojené státy a Velká Británie. Bude mít v podstatě centrální banku, která tiskne peníze a snaží se jimi stabilizovat systém. To může pomoci, ale šlo by o velmi dlouhou a z pohledu politiků náročnou cestu.
Stačí roztočení tiskáren na peníze samo o sobě k tomu, aby se věci skutečně začaly zlepšovat?
GD: Je potřeba rozlišovat. Asi se na to jinak dívá trh, a jinak ekonom, zejména pokud je ze země, kde je na stabilitu kladen velký důraz, tedy například z Německa, Nizozemska nebo z Rakouska. Jisté je, že by to znamenalo ve střednědobém výhledu vyšší inflaci., což nemusí být z pohledu trhu až tak špatné, pokud s tím bude počítat ve své strategii. Vyšší inflace během příští dekády nebo dvou prostě může pomoci vyřešit evropské strukturální problémy, trhy něčemu podobnému mohou fandit.
A co ekonomové, jaký je jejich pohled na tištění peněz ve velkém?
GD: Určitě nejde o nejlepší řešení. Možná, že je druhé nejlepší, pokud ovšem to nejlepší není možné mít, je potřeba se s ním spokojit. Tím nejlepším by přitom byly strukturální reformy, které by v mnoha zemích eurozóny vylepšily podmínky pro byznys. Z pochopitelných důvodů není možné tlačit země, aby vylepšily svou hospodářskou kulturu a zvyky, které se utvářely desítky let. Takže tištení peněz je druhé nejlepší řešení, ale je to stále řešení. Navíc i další velké ekonomiky asi budou řešit své současné podmínky s pomocí inflace.
Někteří experti ve střední Evropě mluví o stabilizaci inflace na 5 až 6 %. Co vy na to?
GD: Podle mě to nebude tolik, můžeme se ovšem dostat k číslům, která se tomu budou blížit. Inflace je monetární fenomén – a německá Bundesbank je právě v této oblasti stále poměrně vlivná, i když v poslední době tahá v Evropské centrální bance za kratší konec.
Bundesbank by podle mě netolerovala inflaci 5 až 6 % po dobu 10 let nebo podobně dlouhé doby. Dovedu si však představit v průměru 3 až 4 % a jednou za rok – například při růstu ceny ropy – výkyv na zmíněných 5 až 6 %. Je však potřeba brát v potaz i to, že ESM je v porovnání s ECB hodně odlišnou institucí.
Co konkrétního máte na mysli?
GD: V Evropské centrální bance stále platí typicky evropské rozložení sil, tedy jedna země = jeden hlas. To je z pohledu politika asi správné – jak říkám, je to typicky evropské. Ale pokud chceme řešit skutečně zásadní, strukturální problémy, nejsem si jist, že je to nejlepší mechanismus. Velké země mohou mít například pocit, že ty malé podvádějí, že sestavují bláznivé koalice, což se nedávno v ECB také stalo.
V ESM jsou hlasovací práva založena na tom, jak moc kapitálu do něj člen vložil. Německo tak má – a asi i bude mít – právo veta. Pokud tedy ESM nakonec dostane bankovní licenci, všechny jeho zásadní kroky bude muset posvětit Německo. To je potřeba brát v potaz, bude to jistý přirozený limit.
Bylo by něco podobného pro současnou Evropu z pohledu ekonoma výhodné?
GD: Bundesbank byla v ECB v poslední době několikrát přehlasována. Řekněme, že v ESM bude mít právo veta. Stejně tak bude platit, že pokud něco nepodpoří Rakousko, Nizozemsko a tak dále, tak se to nestane, což je dobře. Liší se to od fungování jiných evropských institucí, ale je to jediná možnost posunu vpřed. V Evropě totiž chybí důvěra. Přitom princip jedna země = jeden hlas se opírá právě o ni.
Navíc teď chybí společná vize. Evropa se neshoduje na tom, jaký hospodářský model chce, ani jak se dostat ze současných problémů. No a pokud se nedokáže shodnout, potřebuje mechanismy a procesy, které to umožní. Proto podle mě Německo na ESM tolik tlačí.
Znamená to, že v některých oblastech čekáte přechod od konsenzu k silové politice?
GD: Určitě by bylo nejlepší, kdyby se Evropa zvládla dohodnout na tom, jaký hospodářský model budou všichni následovat, jaké standardy budou mít například v sociální oblasti a tak dále. Ale toho teď v Evropě nejsme schopni. A já jsem poměrně skeptický k tomu, že by se to v dohledné době změnilo. Jen se podívejte na to, o čem se teď mluví ve Francii, a srovnejte to s tím, jak by chtělo postupovat Německo. Jinými slovy, ani větší státy nejsou schopny najít kompromis.
No a pokud není možné se dohodnout, je prostě potřeba zvolit tvrdší hru. Doba, kdy v Evropě bylo všechno v pohodě, každý byl spokojený a každý byl schopen si vyhandlovat něco pro sebe, je do jisté míry pryč. Ale to nemusí být na škodu, kompromisy vedly k neefektivitě. Trochu konfontace, z níž vzejde vítězně nejlepší návrh – ne návrh, který nikoho neurazí – Evropě nakonec může prospět.
