Ostravany straší krach Bakalových dolů

Byl podzim 2010 a těžařská společnost NWR – spojovaná především se jménem českého podnikatele Zdeňka Bakaly – přešla do velké ofenzivy na polském trhu. V rámci pokusu o nepřátelské převzetí nabízela majitelům důlní firmy Bogdanka, tamním penzijním fondům, více než miliardu dolarů za tři čtvrtiny akcií. Poláci nadšením nehýřili. "Pořád mluvíme o polsko-české spolupráci a najednou přijde pan Bakala s tímhle," prohlásil tehdy popuzeně ve Varšavě vysoký polský úředník na jednom pracovním jednání mezi zástupci obou zemí.

Lidé z Ostravska a Karvinska tehdy mohli mít pocit, že kolem jejich černouhelných dolů OKD – ovládaných právě firmou NWR – se budou dít velké věci. Manažeři NWR hovořili o tom, že jejich společnost potáhne "regionální konsolidaci".

V OKD se od té doby nevytěžilo příliš uhlí a situace je naprosto opačná. NWR se pomalu s prosíkem obrací na polské společnosti, aby od Bakalovy firmy odkoupily různá aktiva od dolů po koksovnu OKK. Zadlužená NWR je v krizi, horko těžko čelí nízkým cenám uhlí na trhu, chystá výrazné propouštění zaměstnanců a nejspíše i uzavírání jednotlivých provozů.

V mikrosvětě

Případ Bogdanka se nakonec stal – řečeno s nadsázkou – projevem pýchy, která předchází pádu. Ukázalo se, jak nereálné bylo předpokládat, že polské penzijní fondy napojené na stát přenechají svůj majetek NWR. Bakalovi a dalším akcionářům v čele s vlivným bankéřem maďarského původu Peterem Kadasem se nedařily ani další plány na spojování sil s polskými těžařskými firmami. V této souvislosti se spekulovalo o velké státní společnosti JSW.

NWR tak zůstávala do značné míry uzavřena v moravskoslezském "mikrosvětě". Musela spoléhat na lokální odběratele uhlí typu ocelárny Evraz, která ale sama čelí velkým problémům kvůli hospodářské krizi.

Kadasovu a Bakalovu firmu poslal do kolen vývoj na světových trzích – dovoz levnějšího uhlí, které z Ameriky vytlačoval do Evropy boom břidlicového plynu, a právě krize ocelářství. A je zjevné, že NWR byla na podobnou situaci připravena velmi špatně. Pod tlakem dluhů (NWR vydala dluhopisy zhruba za 20 miliard korun) a v době, kdy společnost jen za letošní první čtvrtletí vykázala čistou ztrátu ve výši dvou miliard korun, klesala na nebývale nízké hodnoty cena jejích akcií i ratingová hodnocení.

Nyní se již hraje v zásadě jen o to, zda OKD zkrachuje, nebo ji její majitelé osekají úspornými programy natolik, že přežije v okleštěné podobě. (A Bakala s Kadasem by ji pak mohli propojit s jinak zaměřeným byznysem.) Podnikatelé v čele s Bakalou to bezpochyby ve zdraví přečkají, jejich investiční společnost typu private equity BXR Group nasměrovala své finance do různých společností z různých odvětví po celém světě.

Z pohledu spolumajitelů černouhelné firmy bylo tím nejlepším zajištěním proti krizi uvedení třetiny akcií NWR na burzy v Londýně, Varšavě a Praze v roce 2008. Bakala se svými partnery totiž prodávali v ten nejlepší okamžik a vydělali 35 miliard korun. Pozdější pád akcií NWR byl každopádně vyvážen vědomím, že celkově na ostravsko-karvinských dolech neprodělali, i když následně investovali do rozvoje těžby a zvyšování bezpečnosti práce. OKD totiž podle dostupných informací původně získali levně za sumu kolem deseti miliard korun (včetně 44 tisíc bytů) poté, co byla společnost za dodnes zpochybňovaných okolností privatizována.

Intervenční nákup uhlí?

Problém je v tom, že NWR dosud byla největším zaměstnavatelem na Ostravsku. Na osudu těžařské společnosti je závislá spousta partnerských firem. Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje a tamní Hospodářská komora už jsou ze situace tak vyděšené, že dokonce vyzvaly stát mimo jiné ke zvážení možnosti intervenčního nákupu černého uhlí. Představa, že by si stát kvůli Bakalovi jako jednomu z nejbohatších Čechů vytvářel vlastní strategické rezervy černého uhlí, nicméně vypadá dost absurdně.

Taková teplárenská společnost Dalkia ovšem OKD dost aktivně pomáhá. Jak potvrzuje předseda představenstva Zdeněk Duba, firma už od OKD odebrala 400 tisíc tun uhlí na příští rok. Toto uhlí uskladnila a pokračuje v odběru suroviny na tento rok. Cíl je jasný – pomoci těžařům s hotovostí. Právě Dalkia je tradičně největším odběratelem energetického uhlí. A to OKD nemůže přestat těžit, i když Bakalu a Kadase samozřejmě daleko více láká byznys s dražším koksovatelným uhlím pro ocelářství.

Zastánci i odpůrci Bakalova byznysu se shodují v jednom – i kdyby bývala polská expanze majitelům NWR vyšla, společnost by na tom nyní nebyla o moc lépe. Také polské firmy zasáhla krize. Jestliže je těžba uhlí v Česku kvůli geologickým podmínkám náročná, o Polsku je možné říci to samé.

Do jistého dobrodružství v zemi severních sousedů se NWR ostatně přece jen pustila. Velkým hitem, na který také skočili investoři už během uvedení akcií NWR na burzu, byl projekt znovuotevření dolu Dębieńsko. Šlo o první důl, který se otevřel v hornoslezské uhelné pánvi za poslední více než dvě desetiletí. Jenže se ukázalo, že těžba tam vyjde draze. Uhlí se nachází příliš hluboko, z dolu je nutné odčerpávat vodu, a údajně tam také hrozí výbuchy plynu. A to už v NWR chystali další rozvojový projekt v Polsku – v dole Morcinek.

Stéblo pro tonoucího

Má ještě NWR šanci se vzchopit? Oficiální vyjádření firmy působí stále dost sebevědomě. NWR se kupříkladu chce stát ve větší míře klasickým obchodníkem s uhlím, tedy společností, která nejen těží a dodává vlastní surovinu, ale také uhlí nakupuje jinde a dále prodává. Pochybnosti – povzbuzené zkušenostmi třeba právě z toho, jak dopadly polské plány – ale zůstávají.

Roman Grametbauer z tiskového oddělení NWR i v současné době stojí za strategickými plány firmy "stát se do roku 2017 evropským lídrem v těžbě a prodeji koksovatelného uhlí". Potvrzuje zájem NWR také o uhlí v zámoří (tedy ve Spojených státech) a odvolává se na silnou pozici NWR ve střední Evropě – "regionu, který se postupně rozvinul do výrobního centra Evropy". Dále upozorňuje, že opravdu kvalitního koksovatelného uhlí je v Evropě pořád nedostatek. Proto se také dováží z USA. Faktem je, že NWR už dříve navázala vztahy s některými odběrateli uhlí mimo česko-polský prostor – společnostmi typu německé ThyssenKrupp či rakouské voestalpine.

Skeptický pohled na strategii NWR nicméně nabízí současný největší český obchodník s uhlím Petr Paukner, mimo jiné majitel společnosti Carbounion Bohemia. Považuje za prakticky nemožné, aby NWR najednou začala prodávat uhlí z celého světa a konkurovat zavedeným firmám jako Glencore, které obchodují s komoditami po desítky let. "K tomu musíte mít zkušené lidi, kteří se dobře znají s producenty," argumentuje Paukner. A dodává možná nejsilnější argument – na obchodu s uhlím nelze rychle vydělat. NWR by tak získala jen zlomek toho, co potřebuje k odvrácení kritické finanční situace.

Celý článek najdete na serveru Českápozice.cz

Zdroj: Českápozice.cz